Využívání provokatérů zakázáno, přelstít nepřítele dovoleno. I to patřilo k běžné praxi StB

3. září 2018
Příslušníci StB sledují účastníky demonstrace 28. října 1989 v Praze.

Státní bezpečnost je instituce, jejíž praktiky v době komunistického Československa, jsou v řadě případů za hranicí lidskosti.

Její jistá všemocnost znamenala pro ty, kteří se ocitli v předmětu jejího zájmu – častokráte pouze z politických, či jinak vykonstruovaných důvodů – nezměrná utrpení, ztrátu všeho, co symbolizuje elementární úctu k lidskému životu a v řadě případů také smrt.

Svazky StB

O jejím postavení píše historik Libor Bílek v knize Zavazuji se dobrovolně: „Po roce 1948, po nástupu komunistické strany k moci se Státní bezpečnost těšila privilegovanému postavení, které odpovídalo jejímu hlavnímu poslání – vyhledávat a likvidovat všechny nepřátele nového režimu, a to jak domácí (církev, podnikatele, stoupence ostatních politických stran a další), tak zahraniční (západní výzvědné služby a jejich agenty). Postupně se rozvíjející aktivity odpůrců a také zdůrazňované Stalinovy teze o zostřování třídního boje vzbudily mezi komunisty natolik silný pocit ohrožení, že v existenci silné, aktivní a ničím neomezované policie viděli jednu z hlavních záruk stability režimu.“

Pořad připravila a slovem provázela Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu byl historik Pavel Žáček.

Zpravodajské služby, které mají ochraňovat zájmy státu a především jeho občanů, jsou zcela obvyklé již v historii. Totalitní státy, mezi které komunistické Československo patřilo, jsou ale výjimečné. Nepodléhají veřejné kontrole, de facto se nikomu nemusejí zodpovídat ze svých činů, aktivit, či přehmatů.

A tak nás nepřekvapí, že do běžné praxe Státní bezpečnosti patřilo porušování a obcházení zákonů, pronásledování lidí s použitím nezákonných metod (např. nelegální odposlechy, sledování, provokace, únosy, fyzické či psychické násilí), vše směřovalo k zajištění zájmů komunistů. Připočteme-li soustředění moci, následně neexistující samostatnou soudní moc, výsledek je nabíledni.

„Vysazení“ provokatéra Zifčáka

Jednou ze směrnic, která měla vymezovat činnost estebáků byla ta, která zakazovala využívat provokatéry. Ovšem připomeneme-li si, že ani stát nepovažoval za zásadní, aby dodržoval své vlastní zákony, mezinárodně přijaté dohody, co pak se asi mohlo dít za zdmi té obávané Státní bezpečnosti.

Svazek StB, Marta Kubišová

Můžeme uvést případy počátku 50. let nazvané „Babice“, kde se nám provokatér objevuje a dovede několik lidí až na popraviště. Nebo „Kámen“, název dalšího estébáckého projektu, který vytvořil zdánlivou hranici a ty, kteří chtěli opustit komunistické Československo právě na této zdánlivé hranici, byli zatýkáni. Ale pokračovat můžeme názvy dalšími, akce „Světlana“ – dodnes není uspokojivě vysvětleno, co se tehdy stalo. Nebo „Bílá legie“ a další.

Ze svazku StB, otisky prstů

Počátkem 60. let došlo k prvnímu prověřování událostí v předcházejících letech. Někteří byli povoláni k výslechům, takže se pak v záznamu pohovoru s Milanem Moučkou (z 10. ledna 1963) můžeme dočíst: „K metodě práce Státní bezpečnosti v období 1946 – 9, včetně mých zkušeností, mohu uvésti, že spočívala převážně v tom, že orgánové sami pod krycími jmény, pod různými průkazy a tzv. legendami pronikali do center nepřátelské činnosti, kde vystupovali jako přívrženci anebo členové různých ilegálních skupin.“

O dva později byl u výslechu další estebák, Štěpán Plaček a mimo jiné vypověděl: „Oni používali takovou metodu, že chlapa unesli, že je jako v rukou ilegalistů, někam na chatu, tam na něho naléhali, že je zrádce, že pracuje s komunisty a že musí všechno říci. Já jsem upozorňoval, že takovouto akci mohou provést jen velmi zřídka, že je to nebezpečné. Již tehdy jsem vytyčil teze, co je provokace a co kombinace. Ovšem, oni někdy říkali provokace i kombinace v případech, kdy se snažili přelstít nepřítele, aby něco řek. Přelstít nepřítele je dovoleno.“

Někdejší sídlo StB v pražské Bartolomějské ulici, tzv. kachlíkárna

Častokráte při pohledu na nedávnou historii se objevuje tvrzení, že to byla ta krutá 50. léta. Připomeňme, že to bylo období nejen po únoru 1948 a leckdy se nevybíravé metody objevovaly i v letech předcházejících.

Ostatně postava komunistického ministra vnitra Václava Noska byla jistou zárukou, že se komunisté již v této době dostávali na klíčová místa. Ale omyl je, že to byla záležitost pouze 50. let. Daná praxe a její praktiky v jisté podobě pokračovala i v letech sedmdesátých a osmdesátých. Důkazem je „vysazení“ provokatéra Ludvíka Zifčáka, který se ocitnul 17. listopadu roku 1989 na Národní třídě. Tedy jednoznačné pokračování celé předchozí praxe, kdy směrnice pro práci StB zakazovala využívání provokatérů.