Všichni tři dělničtí prezidenti měli své osobní vězně.Taky proto skončili za mřížemi Slánský, Laušman nebo Škutina

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Rudolf Slánský a Klement Gottwald

V historii Československa najdeme vězně, které jde označit jako „osobní“, a to konkrétního prezidenta. Ať v důsledku osobního vztahů, politického zařazení či ega té které hlavy státu. Jinak tomu nebylo ani u našich tří „dělnických“ prezidentů zvolených po únoru 1948.

Účinkuje: historik Michal Stehlík
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš

Éra socialismu přináší řadu změn, a to zcela zásadních. Únorový převrat opravdu převrátil životy lidí naruby, a to ve všech oblastech života i fungování státu v čele s Komunistickou stranou Československa (KSČ).

Právě komunisté tady měli totální moc.  Stranou nebyla ani justice a vlastně celý soudní systém, který dle principů demokratického fungování státu má být nezávislým pilířem. Ale podle stranického zadání nesměli být ani soudci nestranní – naopak, museli být „politicky uvědomělí“.

Gottwald, Zápotocký, Nejedlý

Jak tomu rozumět? Vysvětluje host pořadu Jak to bylo doopravdy Michal Stehlík: „Soudní moc nebyla oddělena od moci státní. Lidé si nebyli rovni a v některých extrémních případech bylo jasné, že u soudních rozhodnutí záleželo víc na lidech z bezpečnostních struktur, než na rozhodnutí soudc6ů.“ A dodává: „Nenajdeme období, kdy by nebyla justice komunistickou mocí ovlivněna, ale jednotlivé dekády se od sebe liší.“ 

Čtěte také

Kdo byli dělničtí prezidenti? Historici tak označují trojici po sobě jdoucích hlav státu – Klementa Gottwalda, Antonína Zápotockého a Antonína Novotného.

O důležitosti označení „dělnický“ pak historik Stehlík soudí, že souvisel s „rétorikou doby. Měl být dokladem vítězství marxisticko-leninského ideálu o vítězství pracujícího lidu. Všichni si prošli komunistickou stranou a byli i jejími vrcholnými představiteli.“

Prvním dělnickým prezidentem byl Klement Gottwald, jeho éra je „spojeno s nejhorší diktaturou. Vězňů byly desetitisíce, jeho emblematickým vězněm byl Rudolf Slánský,“ konstatuje Michal Stehlík. „Právě Slánský ale patřil k nejbližším spolupracovníkům Gottwalda v době první republiky.“ Gottwald byl jeho příznivcem i v době moskevského exilu a pojilo je i osobní přátelství.

Gottwaldův Slánský

Slánský ale patřil k „organizačním mozkům roku 1948“, ovšem v rámci tažení komunistů proti nejrůznějším odpůrcům. Když vnější nepřátele „vyřešili“, přicházeli na řadu další „nepřátelé“ vnitřní, a pak přišel na řadu i sám Slánský.

Čtěte také

Asi nejvíc absurdní je, že právě Slánský patřil k těm, kteří prosazovali politické a vykonstruované procesy v zemi.

Za to ho ale nesoudili – jeho údajná vina byla zcela jiného charakteru, a vykonstruovaná byla nepochybně taky. Slánský, spolu s ním i dalších 11 obžalovaných, nakonec skončilo na popravišti.

Druhým dělnickým prezidentem byl Antonín Zápotocký. Veřejnost ho vnímala jako „tatíčka“, ale byla to jen jeho image pro lid, spojená s jeho odborářskou dráhou nebo spisovatelskou aktivitou.

„Byl to on, kdo stál v nejužším vedení komunistické strany v době všech politických procesů. Jeho jméno je spojeno s měnovou reformou, s milostmi pro nacistické zločince. A byl to Zápotocký, kdo pak bránil rehabilitacím,“ uvádí historik.

Zápotockého Laušman

„Osobním“ vězněm prezidenta Zápotockého byl Bohumil Laušman. Bývalý předseda sociální demokracie – ze stejného prostředí pocházel i sám Zápotocký. Laušman byl ministrem vlády druhé republiky a výrazná postava období po roce 1945. Po únorovém převratu byl nucen utéci do zahraničí, kde pak žil v rakouském Salcburku, ze kterého ho v prosinci 1953 unesla československá státní bezpečnost.

Čtěte také

„Rozhodnul to tehdejší ministr vnitra Barák, a to s vědomím prezidenta Zápotockého. Celý únos pak můžeme považovat za největší v celé historii Československa,“ doplňuje. Po Laušmanovi se tehdy jakoby slehla zem.

Ve skutečnosti byl vězněn, týrán, a pak, potupně a po několika měsících, vystoupil s kajícným projevem před veřejností. Byl odsouzen a ve vězení, za velmi podivných okolností, i zemřel. Dodnes nevíme, co se vlastně stalo. Bylo to běžné úmrtí, nebo to byla vražda? Otázky, na které stále nemáme odpovědi.

Novotného Škutina

V pořadí třetí dělnický prezident Antonín Novotný, byl typickým „aparátčíkem“ a pohledným byrokratem. V roce 1961 bylo zahájeno trestní stíhání proti publicistovi Vladimíru Škutinovi. „Před soudem se ocitnul proto, že o Novotném řekl, že je vůl. Škutina se snaží hájit, přesto ho odsoudili, byť podmínečně. Tento výrok zopakoval ještě jednou, takže ho odsoudili podruhé, ale už nepodmíněně,“ komentuje historik.

Čtěte také

Bachaři ve vězení Škutinu označili za „vězně prezidenta“. Příběh Škutiny je barvitý i dále, od spolupráce s Janem Werichem, přes další vězení, spolupráci s estébáky až po exil. Ale to už je jiný příběh.

Tři dělničtí prezidenti a každý z nich měl „svého“ vězně – v čem jsou tyto tři příběhy společné? „Každý z nich charakterizuje tehdejší dobu – také všichni tři prezidenti byli svým podílem spojeni s převzetím moci v roce 1948. Jsou spojeni i tím, že v době jejich vládnutí byl komunistický režim budován po vzoru Moskvy. Kriminalizace lidí na základě jejich názorů byla na pořadu dne,“ odpovídá Michal Stehlík v pořadu Jak to bylo doopravdy.

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové najdete v audiozáznamu.

Spustit audio

Související