Před 70 lety komunisté poslali na šibenici Miladu Horákovou

„Byla to právě skupina 13 obžalovaných, jejímž úkolem, daným jí ze Západu, bylo soustředit a zkoordinovat akce reakčního podzemí u nás. Aby v případě válečného konfliktu byla proti našemu lidu připravena pátá kolona škůdců a sabotérů,“ zaznělo tehdy v Československém rozhlase.

Obžaloba Milady Horákové byla postavena na jejích pracovních i přátelských stycích s bývalým předsedou národních socialistů Petrem Zenklem. Ten nedlouho po únorovém komunistickém převratu emigroval a stal se hlavou československého politického exilu.

Chtěli šokovat

Horáková, která se po takzvaném Vítězném únoru vzdala poslaneckého mandátu, svého bývalého spolustraníka dál vídala a v kontaktu zůstali i po jeho odchodu na západ.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Válkovou hájit nikdo nemohl. A nechtěl

„Doktora Zenkla jsem navštěvovala poměrně dosti často po únoru v jeho bytě, vzhledem k našemu dlouholetému spolupracovnickému a přátelskému vztahu,“ vysvětlila před tribunálem, kde stát zastupovali prokurátoři Juraj Vieska a Josef Urválek. Toho známe dnes mimo jiné i ve spojitosti se zmocněnkyní vlády pro lidská práva Helenou Válkovou.

A proč se komunistické vedení rozhodlo nechat v jednom z prvních vykonstruovaných politických procesů popravit právě ženu?

Západní imperialisté

„Často se říká, že chtěli šokovat… Já bych s tím souhlasil, ale na druhou stranu si myslím, že konkrétní faktický důvod byl ukázat exil jako zdroj nějaké nákazy a spoluorganizátora nové světové války. Milada Horáková se na to výborně hodila,“ vysvětluje historik z Ústavu pro studium totalitních režimů Petr Blažek.

Právě údajná příprava války (ve spolupráci se západními imperialisty) byla jedním z hlavních bodů obžaloby. „Já jsem sama odpůrce války, ale s válkou jsme museli počítat, jako s ní počítá každý. Myslím, že s ní počítá i lidově-demokratický režim kteréhokoli státu,“ prohlásila od řečnického pultu obžalovaná.

Horáková, nebo Nestával?

Při přípravě politického procesu s doktorkou Miladou Horákovou, ve kterém bylo obžalováno celkem 13 lidí, nebylo od počátku jasné, na koho padne hlavní obvinění.

Čtěte také

Krvavé jaro 1950: proces s Miladou Horákovou, projev Marty Gottwaldové a slovo dostali i dělníci

Údajně se tehdy rozhodovalo právě mezi Horákovou a Josefem Nestávalem. taktéž bývalým poslancem za Československou stranu národně socialistickou. „Milada Horáková jim ale vyhovovala víc než Nestával, který byl velmi respektovaným národně socialistickým politikem a svými kořeny dělnickým vůdcem,“ vysvětluje historik Blažek.

V rámci druhého dne soudního řízení předstoupil před tribunál i další spolustraník Horákové, národohospodář a bývalý ředitel Kolbenových závodů Jiří Hejda.

Josef Urválek v soudní síni Hejdovi vytkl například jeho měsíční příjem v Českomoravské-Kolben-Daněk, který měl činit přes 70 tisíc korun. Prokurátor přitom užil převodu na dělnický plat, aby mohl poukázat na fakt, že za takovou sumu muselo v té době vyžít až 100 dělnických rodin.

Vzorový odstrašující proces

Do procesu s doktorkou Horákovou poprvé na Československém území zasáhli sovětští poradci, kteří se měli postarat o to, aby šlo o dostatečně odstrašující příklad pro případné odpůrce režimu.

Čtěte také

V nenávistné kampani během procesu s Miladou Horákovou zneužili komunisté i děti

Teprve po zatýkání se začala vytvářet síť vzájemných vztahů jednotlivých osob. „Vyšetřovatelé potřebovali vytvořit údajnou centrálu, která ve spojení se zahraničními imperialisty, tajnými službami a zrádnou exilovou organizací připravuje nějaký převrat,“ vysvětluje Petr Blažek.

Obžalovaní měli za úkol se do procesu naučit připravené výpovědi, což šlo někomu hůř a někomu lépe. Od řečnického pultu tak bylo možné slyšet například zmatkujícího Jana Buchalu i takřka strojově recitující Františku Zemínovou.

Z dnešního pohledu až mrazivě komickou míru tvořivosti prokázali konstruktéři procesu v případě krycích jmen, kdy jednotlivým obviněným v konspirační protistátní kauze přiřkli přezdívky jako „Okurka“ (František Přeučil), „Citrón“ (Čestmír Nešvara) nebo „Datle“ (Jan Hanousek).

„Těžko se samozřejmě současníkovi vůbec věří, že někdo byl schopný vnímat ten proces jako proces, ve kterém se hledá spravedlnost. Každý, kdo poslouchá tehdejší prokurátory nebo soudce, musí pochopit, že to je naprostý nesmysl,“ komentuje historik Blažek.

Dokazuje to ostatně i evidentně vynucené konstatování jedné z obžalovaných, Františky Zemínové, že „všichni členové od ředitele věznice až po strážné se [k zatčeným] chovali korektně“.

V neprospěch skupiny kolem Milady Horákové svědčilo celkem 19 lidí. Úkol měli stejný jako souzení – naučit se zpaměti text své výpovědi. Jak ale upozorňuje Petr Blažek, nešlo vždy jen o takzvané univerzální svědky, které používala Státní bezpečnost po dohodě s justičním aparátem k dokázání prakticky čehokoli.

„Někteří [svědkové] před soudem byli skutečně oběti, které byly – řekl bych – u konce se svými silami. Nejednalo se o nějaké bezcitné nebo cynické gaunery.“

Tak lze vidět například bývalého poslance za Československou stranu národně socialistickou Jaromíra Kopeckého. Ten byl v srpnu 1949 zatčen při pokusu o ilegální přechod hranice a vypovídat se rozhodl pod příslibem, že jeho rodina bude ušetřena. Sám Kopecký byl později odsouzen na 16,5 roku vězení.

Nevěstinec Maryša

Ne všechna svědectví se ale ukázala být ku prospěchu věci. Například výpověď příliš horlivého svědka Josefa Vávry-Staříka označili jako neúčinnou i sami organizátoři procesu.

Čtěte také

Josef Vávra-Stařík se nikdy nepřiznal – ani ke spolupráci s gestapem, ani s StB, ale ani k vraždě

„Tak kupříkladu Bartoš, bývalý poslanec strany národně socialistické, ten zdefraudoval na komitétu větší sumy peněz, za které si potom pronajal v Paříži nevěstinec a nazval ho Hotel Maryša,“ provolával totiž od řečnického pultu bývalý učitel ze Zlína.

Podle Blažka navíc Vávra-Stařík přehrával a „zrádným emigrantům“ adresoval nejrůznější nadávky. „Působilo to v podstatě až komicky,“ hodnotí historik.

Ke Krajskému soudu v Praze přišlo v průběhu procesu s protistátními živly v čele s Miladou Horákovou přes 6 tisíc petic požadujících pro obžalované tresty smrti. Sovětští poradci určovali továrny a profese, které měly činnost skupiny odsoudit. Málem každý si přitom mohl mezi obviněnými najít svého nepřítele. Mluvilo se totiž o špionech, emigraci, přípravě války, utlačování dělníků, bohatství i kapitalistech.

Kalandra věděl, co ho čeká

Před soudem stanul i bývalý komunistický redaktor Záviš Kalandra, který už na konci 30. let s Josefem Guttmannem kritizoval vykonstruované politické procesy v Moskvě.

„Občas si [před soudem] neodpustil ironickou poznámku – moc dobře věděl, co ho čeká. Tím, že do toho občas vloží nějakou větu nebo se zasekne nebo se zeptá, co má vlastně odpovídat… z toho je vidět, že dobře věděl, jak dopadne,“ shrnuje Kalandrovo vystoupení u řečnického pultu historik Blažek.

Ačkoli byl soud veřejný, jednotliví diváci nesměli dorazit víc než jednou. Nikdo „z venku“ totiž neměl vidět proces celý. Přesto se po drátě na jedno místo vysílalo – na Pražský hrad k prezidentovi Klementu Gottwaldovi. Ten jediný si podle Blažka mohl poslechnout co se právě děje v soudní síni.

Kam jste daly srdce, ptala se prokurátorka Brožová

Proces s Horákovou a dalšími vyvrcholil 8. června 1950. Zazněly výpovědi obžalovaných, svědků a také závěrečné řeči tří prokurátorů. Státní prokurátor Juraj Vieska zdůrazňoval, že se skupina provinila špionáží. Promluvil také českobudějovický prokurátor Josef Urválek, který se o dva a půl roku později nesmazatelně zapsal do dějin vystoupením v dalším vykonstruovaném procesu – proti Rudolfu Slánskému. To už vystupoval jako hlavní prokurátor.

„Urválkovi byla svěřena taková komunitní řeč. On byl ten, kdo představoval nemilosrdné stranické kladivo, které rozbíjí obžalované napadrť,“ shrnul historik Blažek.

Čtěte také

Já nepochybovala, řekla prokurátorka Brožová po procesu s Horákovou

Zkušenou dvojici prokurátorů doplňovala Ludmila Brožová, která jen půl roku před procesem dokončila Právnickou školu pracujících. Její řeč, kterou tehdy Československý rozhlas odvysílal celou, byla nejplamennější.

„V tisících rezolucí, které dostáváme, s hnusem se odvrací náš lid od těchto zrádců a naše dobré ženy a mámy se ptají: Kam jste daly srdce, vy obžalovaná Horáková, Kleinerová, Zemínová, když jste zrazovaly naši vlast a boj milionů a milionů žen za mír?“ hlásala Brožová.

Závěrečná řeč

„Slavný státní soude, je mi těžko, přetěžko, nalézt důvody na svoji obhajobu. Své činy jsem dělala vědomě a chci nést také plnou a veškerou odpovědnost za ně. A odevzdaně přijmu trest, který bude pro mě nalezen,“ pronesla ve své závěrečné řeči Milada Horáková.

Čtěte také

Všude bachaři, patnáct minut času, a já měl tátovi říct, že máma umřela. Příběhy rodiny Františka Přeučila, odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou a spol.

Obviněná pevně prohlásila, že své přesvědčení nezměnila a s plným vědomím rozsudku smrti, který ji měl čekat, dodala:

„Bylo by mně mnohem lehčí, slavný státní soude, kdybych mohla do těch těžkých chvil, do kterých teď odcházím a které nastupuji, jít třeba jenom s osobním přesvědčením hrdinství a jeho glorioly. Ale já myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu, zcela naze, pravdivě, bez příkras všem – nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, leda že byste byli blázni, nebo že byste se honili za falešným mučednictvím, a nebo jste chtěli za každou cenu zemřít.“

Historik Petr Blažek se domnívá, že závěrečné prohlášení Milady Horákové bylo jakýmsi vzkazem pro její spolupracovníky v politické oblasti. „Možná tím dávala najevo, aby byli opatrní, že je vlastně velmi snadné být takto obžalován a odsouzen.“

Tresty smrti

Soudce Truda vynesl rozsudek 8. června 1950. K trestu smrti byli odsouzeni celkem čtyři obžalovaní – Milada Horáková, Oldřich Pecl, Jan Buchal a Záviš Kalandra. Popraveni byli o necelé tři týdny později, 27. června.

Seriál o procesu s Miladou Horákovou můžete poslouchat po sedm dní, vždy od 7:25. Připravila a slovem provází Eva Kézrová.