Opravdu se Milada Horáková přiznala? Vždyť to byla obyčejná vražda, odpovídá historik

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Milada Horáková během procesu

Milada Horáková se stala se symbolem krutosti, nelidskosti, nespravedlnosti příznačné pro komunistický režim v Československu. Přesto se objevily názory, podle kterých „se přece přiznala“, nebo „že celý proces probíhal tak, jak měl dle zákona a právního řádu“, jak nám říkala komunistická politička (do roku 2017 i poslankyně KSČM) Marta Semelová.

Host pořadu Jak to bylo doopravdy historik a publicista Luděk Navara na to říká: „Víme, že Horáková byla rehabilitována, takže je z pohledu práva nevinná.“

Bohužel, život jí to nevrátí, stejně jako její rodině útrapy. Stejně jako dalším odsouzeným a jejich rodinám, blízkým. Možná i proto jsou zpochybňující tvrzení, která relativizují zločiny komunismu, o to odsouzeníhodnější, o to nebezpečnější. 

Pořad připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik a publicista Luděk Navara. 

Horáková patřila k těm, kteří se po útrapách války prožité v koncentračním táboře vrátili s nadějí už do osvobozeného Československa. Ke své politické práci, ve které se věnovala hlavně sociální oblasti, a to jako poslankyně národně socialistické strany.

Únor 1948 ale zcela změnil nejen aranžmá tehdejšího Československa, ale také životy těch, kteří byli přesvědčenými demokraty. Luděk Navara vysvětluje: „Komunisté začali velmi tvrdě účtovat se všemi svými odpůrci. I s těmi, se kterými třeba dlouhodobě spolupracovali. Ocitli se ale na druhé straně barikády, hrozila jim smrt. Už ve vazbě se Horáková bála, že ji odvezou někam do gulagu v Sovětském svazu.“

Soud? Jen divadlo

Manžel Milady, Bohuslav Horák, později vzpomínal: „Poslanecké funkce se vzdala 10. března 1948 v 14:00 hodin. V týž den, kdy časně ráno zahynul ministr Jan Masaryk.“ Vrátila se na své původní pracoviště na pražském magistrátu a snažila se vzájemně propojit demokraticky smýšlející kolegy z okruhu národních socialistů a lidovců.

Čtěte také

27. září 1949 byla zatčena, vzata do vazby a posléze (v neblaze proslulém procesu Horáková a spol.) stála před soudem. Ovšem nepředstavujme si soudní jednání takové, jaké známe dnes. „Bylo to divadelní představení,“ konstatuje Navara.

O rozsudku dopředu rozhodla bezpečnostní komise KSČ, klíčovou roli hráli estébáci a jejich kruté – fyzicky i psychicky devastující – výslechy. Prokurátor žádal, a soudce měl pokyny už dopředu, jaký onen rozsudek bude. Milada Horáková si vyslechla trest smrti, a nebyla jediná.

Pokrytecký režim

Atmosféra ve společnosti byla děsivá. Výčet těch, kteří se veřejně přihlásili s požadavky co nejtvrdších trestů, je víc než smutným dokumentem tehdejší doby.

Čtěte také

„Režim byl pokrytecký, vyvolal ve veřejnosti tlak, aby byl trest co nejpřísnější. Pak mohli říkat, že tresty jsou tak vysoké, protože si je veřejnost přála. Byl to takový kruh, ze kterého se nedalo vystoupit,“ myslí si historik. Devět měsíců od zatčení (27. června 1950) stála Milada Horáková na popravišti, bylo jí 49 let.

Na otázku, jestli se Horáková přiznala, a jestli proces probíhal podle zákona a právního řádu, Luděk Navara odpovídá: „Proces byl falešný a zmanipulovaný od samého počátku. Jen tak na něj musíme pohlížet. Víme, jak byl připravený a je diskutabilní, zda o něm vůbec mluvit jako o soudním procesu. Šlo totiž o obyčejnou vraždu. To je přesnější a správnější hodnocení.“

Celý pořad Ivany Chmel Denčevové si poslechněte v audiozáznamu.

Spustit audio

Související