Lída Rakušanová: Milada Horáková. Zavražděna nejen komunisty

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Na budově Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze visí plakát s portrétem Milady Horákové a nápisem Zavražděna komunisty

Méně než 24 hodin života zbývalo touto dobou před 70 lety doktorce práv Miladě Horákové, jedné z nejstatečnějších osobností demokratické politické scény první poloviny minulého století. 

Posloucháte rádi komentáře a glosy? Všechny najdete na stránkách mujRozhlas.cz.

Zavraždil ji komunistický totalitní režim, který aktivně vytvářeli konkrétní lidé: prezident Klement Gottwald a členové jeho vlády, soudci a prokurátoři, sovětští poradci. Ale nejen oni. Do soudní síně nosili zřízenci tisíce rezolucí z továren a nejrůznějších institucí a všechny žádaly pro Miladu Horákovou a 12 spoluobžalovaných totéž: smrt pro „zlotřilou chátru“, „zavilé zločince“ a „krvavé psy“.

Jistě: těch 6300 rezolucí, které soud během devíti dnů trvajícího procesu dostal, vyjadřovalo „hněv pracujícího lidu“, zorganizovaný komunistickými závodními a uličními výbory a zrežírovaný sovětskými poradci.

Ale podepsat, nebo alespoň podpořit, musely tyto rezoluce davy lidí, kteří s nastupujícím režimem měly společného jen to, že se jím nechaly buď oklamat, nebo zastrašit. V každém případě nesou však za justiční vraždu Milady Horákové, obdobně jako za smrt 247 dalších československých obětí komunistického režimu, odsouzených na smrt ve vykonstruovaných monstrprocesech 50. let, nikoli snad spoluvinu, ale určitě svůj díl odpovědnosti.

Odešla se vztyčenou hlavou

Milada Horáková byla mezi popravenými jediná žena. Ale byla i jedna z mála těch, kteří se perfidnímu scénáři, inscenovanému podle vzoru sovětských čistek, odmítli podvolit. Komunistická cenzura se sice následně snažila její výpovědi uzpůsobit k obrazu svému, ale povedlo se jí to jen částečně. Pásky, natočené v průběhu procesu se nakonec nedaly v rozhlase použít ani po sestřihu, protože hlas a intonace Milady Horákové by režim usvědčily z manipulace. Měly tedy zmizet, stejně jako její popel.

Naštěstí se to nestalo, takže se po listopadu 1989 mohl z útrob archivů ozvat přemýšlivý, leč v každém případě pevný hlas ženy, která i v okamžiku nejvyššího ohrožení místo aby se snažila zachránit si holý život, stojí za svými ideály a brání svobodu a demokracii. Stejně odhodlaně, jako když ji o deset let dřív kvůli zapojení do protinacistického odboje zatklo gestapo a nacistický prokurátor pro ni navrhoval trest smrti.

Tenkrát ji nakonec soud v Drážďanech odsoudil na osm let. Komunistický soud se v roce 1950 naproti tomu nedal k milosrdenství pohnout ani žádostmi o milost pro Miladu Horákovou z úst takových osobností, jako byl Albert Einstein nebo Winston Churchil.

Když před 70 lety stála Milada Horáková před soudem, věděla nejen, co ji čeká, ale vzhledem k tisícům rezolucí i to, že v její zemi nemají v nadcházejících letech právo a spravedlnost šanci. Jinak by ve své závěrečné řeči stěží pronesla tato slova: „Myslím, že jediné statečné, co mohu udělat ještě, je to, když řeknu zcela naze, pravdivě a bez příkras: Nedělejte to, co jsem dělala a udělala já. Nedělejte to, ledaže byste byli blázni, nebo že byste se honili za falešným mučednictvím, anebo že byste chtěli za každou cenu zemřít.“

Lída Rakušanová

Řečeno s Karlem Krylem, Milada Horáková věděla, že „tato noc nebude krátká“. Věděla ale také, že se z ní lze probudit se zlomenou páteří. Proto odešla se „vztyčenou hlavou“.

Kdo z nás by to dokázal?!

Autorka je komentátorka Českého rozhlasu