Jan Januš: V justici znovu straší komunistická minulost. Šámal se kaje, tak za ni na rozdíl od Válkové nepyká

V obou těchto volbách hraje svou jasnou roli minulost. Na obou těchto případech je totiž vidět, jak se jednotlivci, ale rovněž my všichni, jako celá česká společnost, vyrovnávají a vyrovnáme se svou předlistopadovou historií.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Obtížně udržitelná zmocněnkyně

O úřad veřejné ochránkyně práv se ještě minulý týden ucházela bývalá ministryně spravedlnosti a členka hnutí ANO Helena Válková. Dlouhodobě se o ní ví, že byla v Komunistické straně Československa, server info.cz ale zveřejnil informaci, že v roce 1979 vydala odborný článek v časopisu Prokuratura, a to ve spoluautorství s nechvalně proslulým komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem. Ten stál v 50. letech za množstvím justičních vražd, žaloval například Miladu Horákovou.

Válková nebyla při svých následných reakcích schopna téměř žádné sebereflexe. Otevřeně se přihlásila ke svému kariérismu. Místo toho, aby se za takto do očí bijící morální prohřešek alespoň nyní omluvila, vyrukovala s tím, že prakticky nevěděla, kdo to Josef Urválek byl a, jak je pro hnutí ANO rovněž často typické, začala mluvit o kampani a kruzích, které si ji nepřejí jako novou ombudsmanku. 

Názory historiků jsou přitom poměrně jasné. Podle většiny z nich je nepravděpodobné, že by bývalá ministryně spravedlnosti nevěděla, kdo Josef Urválek byl. Podle odborných hlasů šlo totiž o poměrně známou osobu, o to více v odborných kruzích.

Všichni máme svou minulost

Čtěte také

Ondřej Konrád: Válkovou hájit nikdo nemohl. A nechtěl

Když ale Válková následně svou kandidaturu v České televizi stáhla, odůvodnila to právě a jen svým dřívějším členstvím v KSČ. Pokud to myslela vážně, pak bohužel vůbec nic nepochopila.

Proti tomuto dění stojí druhý případ. Předseda Nejvyššího soudu, rovněž profesor a v posledních letech často i blízký spolupracovník Heleny Válkové Pavel Šámal se v těchto dnech uchází o pozici nového ústavního soudce. Rovněž on byl před rokem 1989, kdy už pracoval v justici, členem Komunistické strany Československa.

Šámal ale členům ústavně-právního výboru Senátu, který jeho kandidaturu projednával jako první a také ji následně jednohlasně doporučil, však tuto svou životní etapu popsal, jak alespoň jeho slova zachytil server Česká justice jako „určité selhání ve svém životě“.

Čtěte také

Ondřej Konrád: Zmocněnkyně za odměnu

Šámal rovněž řekl: „Byl jsem mladý, neměl jsem žádné zkušenosti, bylo to selhání. Tehdy jsem nad tím moc nepřemýšlel, byl zde vliv rodinné situace. Ale nechci se vymlouvat, rozhodl jsem se sám, bylo by mi velmi trapné se vymlouvat na rodinu. Někdy udělá člověk špatné rozhodnutí a musí za ně pykat.“

Pavel Šámal ale už za svou minulost podle všeho pykat nebude. Dokázal se k ní totiž otevřeně postavit, na veřejnosti si posypal hlavu popelem. Na rozdíl od Heleny Válkové, která ke své, na povrch znovu vynořené, minulosti, zvolila takový přístup, který ji nejen znemožnil zastávat pozici veřejné ochránkyně práv, o níž se přitom začátkem roku zdálo, že ji má skoro jistou, ale značně zkomplikoval i její jakékoliv další veřejné působení.

Všichni máme svou minulost a udělali jsme něco, na co nejsme zrovna pyšní. Budoucnost ale ovlivňuje právě to, jak jsme schopni se k tomu postavit. V justici je to ještě o to důležitější.

Autor je zástupce šéfredaktora serveru Info.cz