Všude bachaři, patnáct minut času, a já měl tátovi říct, že máma umřela. Příběhy rodiny Františka Přeučila, odsouzeného v procesu s Miladou Horákovou a spol.
Před sedmdesáti lety – od 31. května do 8. června 1950 – se konal vykonstruovaný proces s údajnými vlastizrádci, kteří měli působit proti lidu „v žoldu kapitalistických nepřátel“.
Na konci procesu, jemuž jsme se věnovali i v minulých Příbězích 20. století zde, byly čtyři politické vraždy a dlouholetá vězení. Soud s Miladou Horákovou a spol. inscenovali českoslovenští komunisté pod sovětským vedením.
Čtěte také
Jinými slovy: představitelé totalitního aparátu, kteří pracovali pod direktivami Moskvy a v zájmu Stalinova impéria, veřejně lynčovali demokraticky smýšlející politiky a obviňovali je z vlastizrady a terorismu.
V hlavním procesu bylo třináct obžalovaných – patřil k nim i novinář, nakladatel a politik František Přeučil, odsouzený na doživotí, jehož rodině věnujeme dnešní pořad. Narodil se roku 1907, za nacistické okupace se účastnil odboje, po válce byl poslancem Národního shromáždění za národně socialistickou stranu a majitelem nakladatelství Pamir.
Stejně jako ostatní odsouzení, ani František Přeučil se žádného vlastizrádného jednání nedopustil. Po ozbrojeném komunistickém převratu v únoru 1948 se snažil spolu s bývalými kolegy znovuzorganizovat postiženou a decimovanou Československou stranu národně socialistickou. Jeho aktivity směřovaly k obnově demokracie a svobody a proti násilné politice KSČ, byly tedy protikomunistické, nikoli protistátní.
Na život rodiny Přeučilovy po otcově zatčení (8. listopadu 1949) v našem pořadu vzpomínají sourozenci Jan Přeučil (nar. 1937) a Marta Jurková (1940). Komunistický aparát postihoval i široké rodiny všech, kdo byli odsouzení v politických procesech – a Přeučilovi nepředstavovali výjimku.
Zatčení – 8. listopad 1949
Když se onoho 8. listopadu v brzkých ranních hodinách ozval pražském bytě Přeučilových ostrý zvonek a dovnitř vtrhlo několik mužů, viděl Jan pootevřenými dveřmi svého pokoje, jak otci nasadili pouta: „Táta seděl na lavici, měl přes sebe župan, pod tím pyžamo. Ti pánové prohledávali byt. Odnesli nějaké tiskoviny a psací stroj. Po půl hodině tatínka odváděli. Dovolili mu rozloučit se s rodinou. Já tam vytřeštěně koukal. Vzal mě rukama, na kterých měl pouta, za hlavu, dal mi pusu a řekl: ‚Jenčo, jsi chlap, musíš se o ty holky postarat.‘ A odešel s těmi chlapíky.“
Několik týdnů nikdo z rodiny nevěděl, co se s Františkem Přeučilem stalo: proč byl zatčen, kam ho Státní bezpečnost odvedla, z čeho je obviňován. Pak se rodina dozvěděla, že je ve vězení na Pankráci a nakonec komunistické úřady oznámily, že se připravuje proces se skupinou lidí, kteří chtěli zničit mír a ve službách západních imperialistů rozpoutat válku: „A mezi jmény těch obviňovaným, o kterých se psalo a vysílalo v rozhlase, bylo i jméno mého otce,“ říká Jan Přeučil.
Někdy v té době dostala manželka Františka Přeučila, matka Jana a Marty Růžena Přeučilová, příkaz z Národního výboru, že se musí do čtyřiadvaceti hodin vystěhovat z bytu (Přeučilovi bydleli v Dejvicích v Srbské ulici).
Rodině byl přidělen domek v Rusové u Kadaně, kam se jeli podívat příbuzní a našli na úředně sdělené adrese ruinu bez oken, bez vody, bez topení. Nakonec se jim podařilo vyhnout se odsunu mimo Prahu a vyměnit hezký velký byt v Dejvicích za vlhký suterénní pokoj s miniaturní koupelnou a kuchyní v Praze – Braníku.
Záhy přišel Přeučilovým balík, v němž byly otcovy věci: „Bylo tam pyžamo, ve kterém ho sebrali. Pamatuji si, jak jsme si to pyžamo se sestrou brali a dávali mu pusinky, protože jsme z něj cítili tátu.“
Vykonstruovaný proces, v němž byl souzen i František Přeučil, začal v květnu 1950 – Přeučilovi však do soudní síně nesměli, průběh procesu poslouchali v rozhlase: „V den rozsudku jsme seděli u rádia s napětím. Když jsme se dozvěděli, že tatínek dostal doživotí, všichni, tedy maminka, Marta i já, jsme plakali radostí, že to nebyl trest smrti.“
Děti Františka Přeučila nesměly studovat. Janu Přeučilovi končila povinná školní docházka, dobře se učil, chtěl jít na gymnázium a poté se na vysoké škole věnovat herectví. S matkou musel ve škole k pohovoru před komisi, která rozhodovala, kam žáci půjdou dál.
„Seděl tam chlap ve svazácké košili. Řekl, že je absolutně vyloučeno, aby syn nepřítele lidu studoval, a musím do továrny, abych smyl vinu svého otce. Maminka se hroutila a někdo prohlásil, že bych měl jít na horníka. Já řekl, že na horníka nepůjdu. Pak řekl ředitel školy, že je volné místo na učebním oboru dřevomodelář.“ Nastoupil tedy do podniku ČKD Stalingrad v pražských Vysočanech.
Lépe se nevedlo ani Janově sestře Martě: „Maminka, nevím už, jak se jí to podařilo, nějak domluvila mé přijetí na střední obchodní školu. Tak jsem tam nastoupila, po pár dnech jsem stála na stupínku, bylo zkoušení, dostala jsem za jedna. A v tu chvilku vstoupil do třídy ředitel, odvedl mě do své pracovny a oznámil, že musím školu opustit.“ Marta Přeučilová, dnes Jurková, absolvovala kurzy těsnopisu a psaní na stroji a na pár let se z ní stala sekretářka ve stavebním podniku.
Maminka Růžena Přeučilová pracovala jako telefonistka, ale zažívala soustavný režimní tlak, stres, strach o děti, velice těžce nesla odloučení od manžela. Těžce onemocněla, zemřela v roce 1959. Jan to jel oznámit otci do věznice v Leopoldově: „Otec stál za sklem. Všude byly dráty, nesměli jsme k sobě. Za ním stál bachař, za mnou stál bachař. Měli jsme patnáct minut času. A já mu musel oznámit, že máma zemřela.“
František Přeučil byl vězněn například na Mírově, v Leopoldově a ve Valdicích. Na svobodu se dostal až v roce 1963, po čtrnácti letech. Dožil se v plné síle pádu komunismu, zemřel (bohužel tragicky) ve vysokém věku v roce 1996.
Děti nakonec vystudovaly, byť s obtížemi: Marta Jurková se stala farářkou Československé církve husitské a podstatnou část života se věnovala sociální péči. Jan Přeučil je známým hercem: v 70. letech (vzhledem k rodinné historii velmi překvapivě) vstoupil do KSČ. I o tom, ale nejen o tom, budou Příběhy 20. století.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
