Obavy z jaderných zbraní? Mít strach je normální, ale na začátku války to bylo napjatější, uklidňuje psychiatr Vevera

6. říjen 2022

Válka na Ukrajině se dostává do fáze, kdy ruský prezident stále víc straší jadernými zbraněmi. V pohybu je i ponorka Belgorod, která má údajně ve výbavě jaderné podmořské drony. Mít strach a obavy je ale podle psychiatra Jana Vevery normální. „První dny ruské agrese, kdy nebylo jasné, jak to dopadne, to bylo mnohem napjatější a nepříjemnější. Navíc chronický stres, kterému bychom čelili, je pro lidské zdraví mnohem nebezpečnější než ten akutní, kterému čelíme dnes,“ myslí si.

„Mít strach je normální. Je to jedna ze šesti základních emocí – spolu s hněvem, smutkem, znechucením. Na druhé straně je pak radost a překvapení,“ připomíná s tím, že kdybychom neměli strach, tak tady ani nejsme.

Bojuje jen malá část armády. Ostatní čekají a přemýšlejí i o tom, jestli budou napadeni jadernými zbraněmi.
Jan Vevera

Přednosta Psychiatrické kliniky Fakultní nemocnice Plzeň a bývalý vojenský psychiatr dodává, že všichni lidé na planetě jsou potomky těch, kteří se raději víc báli a desetkrát zbytečně utekli, než aby se nechali jednou „sežrat“.  

Kdo se bojí?

Když pak přemýšlí nad otázkou, jestli se přímo v boji bojí víc vojáci, kteří bojují, než ti ostatní, tvrdí, že jsou to spíš ti, kteří čekají.

Čtěte také

„Když si vzpomenu na své zkušenosti v armádě a dám to do souvislosti s tím, co znám z jiných armád nebo z literatury, tak i když byl konflikt v Afghánistánu diametrálně odlišný od intenzity bojů, která je teď na Ukrajině – a která je srovnatelná s tím, co jsme viděli ve Vietnamu –, tak bojuje jen malá část armády.“

Větší část čeká. „To je to staré vojenské pořekadlo: Čekám, abych mohl spěchat, spěchám, abych mohl čekat. A platí to univerzálně pro všechny armády, ale i třeba v přímých bojích ve Vietnamu byla jen méně než třetina vojáků, kteří byli přímo nasazeni.“

Víte, kolik lidí zemřelo na ozáření ve Fukušimě? Nikdo.
Jan Vevera

„I teď na Ukrajině je mnohem víc těch, co mají čas. Čekají a přemýšlejí i o tom, jestli budou napadeni jadernými zbraněmi,“ dodává.

„A mimochodem: Kolik myslíte, že zemřelo lidí na ozáření při jaderné havárii ve Fukušimě? Odpověď je nikdo,“ tvrdí Vevera.

Čtěte také

„Dohromady to tedy bylo asi 60 lidí, ale všichni zemřeli strachem při nedostatečné evakuaci. A teď jsme u té radioaktivity a paniky – bezprostřední úmrtí nastala jen proto, že odjely evakuační autobusy s pacienty, kteří v nich neměli zdravotnický personál.“

Následně umírali až „na následky zpackané evakuace. Ne v důsledku radioaktivního ozáření. Pak je tady ještě 2,5 tisíce těch, co zemřeli během následujících tří měsíců, ale na chronický stres.“

Chronický stres se podle psychiatra projevuje kardiovaskulárními nemocemi, nárůstem stresových hormonů, který zhoršuje cukrovkou (diabetes mellitus II. typu) a jsou to i další nemoci.

Strach ve 21. století

Strach spouští i hněv a obě emoce aktivují takzvaný sympatický nervový systém, který lidské tělo nutí k činnosti – k boji, útěku, zamrznutí a i k sexuální aktivitě.

Čtěte také

„Problém je ale stáří této naší emoční reakce. Takže pokud se teď budete bát radioaktivního spadu v Česku – který je podle odborníků Státního úřadu pro jadernou bezpečnost velmi nepravděpodobný i při použití taktických zbraní a už na to upozorňovala i předsedkyně Dana Drábová –, tak na to vaše tělo bude reagovat stejně jako před miliony let, kdy tyto reakce vznikaly.“

Pocítíte bušení srdce, stáhne se vám žaludek, budete mít rozšířené vidění. „Ovšem tyto reakce vám při typických stresech – kdy vás seřve šéf, máte do zítřka dopsat přednášku anebo jít na zkoušku atd. – samozřejmě nepomůžou,“ uzavírá Jan Vevera.

Celý pořad Barbory Tachecí najdete v audiozáznamu.

autoři: Barbora Tachecí , lup

Související