O inkluzi dítěte nemá rozhodovat rodič, ale škola, zní z SPD. Starostové: To není správný princip

Pane Kettnere, vaše hnutí SPD slibovalo před volbami, že inkluzi zruší. Jak ale vyplynulo tento týden z povolebního vyjednávání, rušit se nebude, místo toho projde inkluzivní vzdělávání zásadní revizí. Jste s tím spokojený? 

Zdeněk Kettner (SPD): Co se týče úplného zrušení, tak já jsem od začátku říkal, že tak jednoduché to není. Co se určitě zruší, je stávající podoba, protože ta je totálně katastrofální, nikdy to nefungovalo a stálo to nemalé peníze.

Čtěte také

Expertka: Inkluze vytváří soudržnou společnost. Poslat děti do speciálních škol by stálo miliardy

Postupně přejdeme na funkční systém, který bude promyšlený takzvaně odspoda. 

Jan Berki (STAN): V tom se s kolegou neshodneme. Katastrofa to dnes není, naši žáci v mezinárodních srovnávacích testech nijak neklesají. Problematické na společném vzdělávání je to, že je to náročné. Já si pořád myslím, že idea vzdělávání věkově blízkých dětí společně je správná.

Shodneme se naopak v tom, že školám, učitelům a učitelkám nebyla poskytnuta dostatečná podpora. To se výrazně podcenilo už na začátku. 

Kdo nakonec rozhodne?

Pane Kettnere, z čeho vycházíte, když říkáte, že inkluze v Česku je katastrofa? Můžete se opřít o nějaká data?

Kettner: Nejen o data. Vycházím především z vlastní profesní zkušenosti a tu mám 20 let. Já poslouchám ředitele a učitele, kteří s inkluzí přichází do styku. Nezpochybňuji, že společné vzdělávání je přínosem, ale nesmí to být extrém. 

Vždy tady probíhalo začlenění dětí se specifickými poruchami učení a dětí s tělesným postižením. Ale tady mluvíme o tom, že se to zvrhlo do extrému a že v inkluzi jsou úplně všechny děti, i ty, pro které rozhodně není přínosem v té škole působit.

Čtěte také

iROZHLAS

SPD a Motoristé chtějí zrušit inkluzi na školách. ‚Není to možné, jde o 150 tisíc dětí,‘ varuje ředitel EDUinu

Mám na mysli děti s těžkým mentálním postižením, které drasticky narušují výuku. Asistent tam potom působí jako dozorce, který má za cíl eliminovat případné fyzické zranění. 

Musí se dát jasně stanovené mantinely a hranice, kdy a za jakých podmínek je společné vzdělávání přínosem. A kdy už škodí nejen inkludovaným dětem, ale i ostatním dětem.

Pane Berki, co vy na to?

Berki: Rozhodně souhlasím s tím, že je třeba mít na zřeteli nejenom konkrétní dítě, ale i celý kolektiv.

Podstata vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně mimo jiné spočívá v tom, že poradna doporučuje, jestli je pro dítě vhodná inkluze, nebo speciální škola. Ale výsledné rozhodnutí je na zákonném zástupci. 

A to je ta otázka. Tady se můžeme bavit o tom, jestli a do jaké míry můžeme omezovat práva zákonného zástupce, ale ne v tom finálním rozhodnutím.

Čtěte také

Plaga: Hrajeme si na inkluzivní vzdělávání, musíme se na ni podívat férově. Ale myšlenka je správná

Můžeme se bavit o tom, že máme nespolupracujícího rodiče a škola potřebuje vyšetření, aby mohla vycházet vstříc. Tady si umím představit, že to prolomíme, a dítě na vyšetření půjde i bez souhlasu zákonného zástupce. Stejně tak je důležité, aby škola měla informace z vyšetření. Tady si to porušení práv zákonného zástupce umím představit.

Ale to finální rozhodnutí o umístění dítěte, to už je pro mě velmi citlivé.

Kettner: Problém je v tom, že finální rozhodnutí mají v rukou rodiče. A ti mají ve většině případů pocit, že je speciální škola nějaké stigma. A za každou cenu, i přes veškerá doporučení, trvají na tom, že jejich dítě bude chodit do běžné školy. 

Za mě by finální rozhodnutí měli dělat odborníci, pedagogicko-psychologická poradna a ředitelé škol, kteří mají zodpovědnost za kvalitní výuku na škole. Jejich pravomoce bych posílil. Ale rodiče by stále měli možnost odvolání nebo revize.

Čtěte také

Děti nevidí, že ten druhý je „postiženej“, dokud jim to neřeknou dospělí, říká o inkluzi poradkyně

To byste podpořil, pane Berki? 

Berki: Ta podstata otázky má být v tom, že pokud v tuhle chvíli škola není schopna vzhledem k podmínkám, vybavení nebo vyučujícím přijmout to dítě, tak jestli nemáme spíš pomoci té škole? 

Trochu se bojím, že když bude systém nastaven tak, že ředitel nebo ředitelka bude moci rozhodnout o tom, které dítě nepřijmou, tak že to není úplně správný princip. To, že v současnosti nemám podmínky, nemá být důvodem dítě nepřijmout – důvodem by mělo být jen to, že pro dítě není vhodné vzdělávání ve společném proudu.  

Kettner: Dovolím si oponovovat, ředitelé se vždy snaží podmínky vytvořit. O tom bych se vůbec nebavil. 

Změna role poraden

Nemáte obavu, že prakticky by došlo k tomu, že by některé školy začleňovaly a jiné ne?

Kettner: To rozhodně nemám. Pokud odborník řekne, že z objektivních důvodů dítě může jít do běžné školy, tak je povinností státu se o takové dítě postarat.

Čtěte také

Jak podpořit učitele v inkluzi? Pomáhají supervize i péče o duševní zdraví pedagogů

Ale my se bavíme o tom, když odborník řekne, že pro dítě, celý kolektiv ani školu není přínosné, aby tohle dítě šlo do běžné základní školy. Škola si vždycky poradí, musí si poradit. Já mluvím o objektivních příčinách nepřijetí dítěte.

Pane Berki, co říkáte na posílení role pedagogicko-psychologické poradny?

Berki: Tomu jsem otevřenější. Ale poradny by musely být také řízeny jednotně. To znamená otevřít diskuzi, jestli nemají přejít zpátky zpod krajů na stát. Já neříkám, že l tomu má dojít, ale že se ta otázka má otevřít. Zajímalo by mě, jak se na to dívají kraje. 

Co s asistenty pedagoga? Jak by se mělo změnit jejich vzdělávání? Poslechněte si celou debatu, audio je nahoře v článku.