Děti nevidí, že ten druhý je „postiženej“, dokud jim to neřeknou dospělí, říká o inkluzi poradkyně

Představa inkluzivního vzdělávání v Česku je, že v jedné třídě spolu sedí děti, které mají různé vzdělávací potřeby, schopnosti a dovednosti, jak si látku osvojují stejným tempem. Je to tak?

Náš model inkluze opravdu stojí na tom, že bychom měli zohledňovat individuální potřeby každého dítěte. Jde o individualizaci, práci se zpětnou vazbou, učení se venku, hrou a zážitkem. Pak to funguje lépe než ve školách, kde k tomu pedagogové přistupují tak, že všichni všechno zvládají ve stejný čas, stejným tempem, stejným způsobem. To moc nefunguje.

Každý z nás, kdo má dvě a víc dětí, ví, že každé je jiné. A co teprve ve smíšené třídě, kde je třeba 30 dětí, z toho deset má speciální potřeby. Tenhle zastaralý model nemůže fungovat pro všechny.

Čtěte také

Počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami enormně roste, školy přitom už praskají ve švech

Když mluvíme o inkluzi z pohledu rodičů, tak co jejich optikou chybí školám?

Některé školy tento systém nevítají. Je to často spíš o nastavení než o nedostatečné podpoře škol. Mají předsudečné přístupy a obavy z toho, jak to bude v praxi fungovat.

Je pravda, že školy jsou opravdu velmi zatížené, vzdělávají velmi pestré kolektivy, po covidové uzavírce narostly duševní obtíže dětí, máme tady řadu ukrajinských uprchlíků, takže opět jsou to děti se speciálními potřebami. Zátěž pro pedagogy je vysoká.

Z mého pohledu by potřebovali odbornou podporu, aby se mohli obracet přímo na školní poradenské pracoviště, kde by měli psychologa, speciálního pedagoga, sociálního pracovníka, který by měl přesah do rodiny. Mohly by fungovat týmy duševního zdraví, ve větší míře asistenti pedagoga anebo druhý učitel. Možnosti jsou. 

Pomáhá i diferenciace. Pedagog připraví dvě varianty obtížnosti úkolu a dítě si samo vybere, na co má. Všichni pak zažijí úspěch.

Jaké jsou hlavní přínosy inkluzivního vzdělávání?

Děti díky tomu jsou a budou součástí běžné společnosti. V prostředí školky a prvního stupně funguje inkluze nejlépe, protože děti jsou otevřené a ještě nic neřeší. Až na druhém stupni se začnou vymezovat.

Malé děti, dokud jim někdo z nás dospělý neřekne „hele, ten je postiženej, ten má nějaký hendikep, ten je špatnej nebo méněcenej“, tak to prostě nevidí.

Dětem se speciálními potřebami to pomůže se lépe začlenit do toho normálního života. Speciální bublina je přeci jenom izoluje a už je to pro ně těžší.

Ze zahraničních studií vyplývá, že společné vzdělávání nemá vliv na kognitivní výsledky většinových žáků, ale naopak silně rozvíjí její socioemoční dovednosti.

Čtěte také

Expert: Nechme rozpočet školství na stejné úrovni, nic se nestane? Tohle dopadne na příští generace

Pak jsou ale děti, které mají poruchy chování a projevuje se to tak, že jsou agresivní. Jak z vaší zkušenosti takové situace řešit?

Poruchy chování jsou pedagogicky nejnáročnější situace. Chápu rodiče, že tyto obavy mají. Každý rodič chrání svoje dítě a chce pro něj to nejlepší.

Pedagog by měl buď ve škole nebo ve svém regionu znát síť služeb, kam se může obrátit a pomoci dítěti situaci řešit. Dají se svolat interaktivní případové konference, kdy všichni aktéři společně řeší, co udělat pro to, aby se ta situace vylepšila.

Je spousta možností, jak náročné chování zvrátit, jak dítě podpořit, aby nebylo agresivní, aby nikomu neubližovalo, protože to nechce většinou ani ono samo.

Agrese bývá důsledkem hlubšího traumatu nebo velmi špatné zkušenosti v rodině. Bývá tam spouštěč, a když se ho podaří společně s odborníkem identifikovat, tak se může to náročné chování úplně anulovat nebo velmi zmírnit.

Celý rozhovor s Lenkou Hečkovou a Ivou Janskou si můžete poslechnout nahoře v podcastu Reparát. Jak zdlouhavé může být hledání školy, doplňuje ze své zkušenosti matka Veronika, jejíž syn má Aspergerův syndrom, a Henryk se zrakovým postižením.

Reparát o tom, jak se na inkluzi dívají samotné školy, přineseme v příštích týdnech.