„Vřící kotel plný vraždění a zběsilého sadismu.“ Co se dělo po válce v pohraničí?

Pohraničí se najednou téměř vylidnilo a stát ho potřeboval rychle zaplnit novou populací. Neobešlo se to bez mnoha závažných problémů – jak připomíná repríza dvoudílného dokumentárního pásma Boj o pohraničí, které v roce 2005 vzniklo v Českém rozhlase podle scénáře Romana Cílka.

Hanba a opovržení

Emoce, zloba, oboustranné nepochopení a jen minimum tolerance. To všechno se mísilo po květnu 1945, když se Češi a Slováci z vnitrozemí rozhodli obsadit území pohraničí, takzvané Sudety.

Čtěte také

Jak vypadalo dosídlení Šumavy? Náš dům zabavili a museli jsme odejít. Venku už ale stály dvě rodiny z Rumunska, vzpomíná pamětník

„Byli jsme do veliké míry nositelem, symbolem i obětí této strašné války. V Praze válka začala a v Praze se skončila. Německo, které se v této válce pokrylo neuvěřitelnou hanbou a nezměrným opovržením všeho lidstva, které v této válce kleslo až na nejhlubší dno bídy a zločinu, padá na čas do zkázy a zničení,“ řekl prezident Edvard Beneš po návratu do vlasti 16. května 1945 při projevu na Staroměstském náměstí.

Když se hroutila nacistická moc a nové poválečné Československo vstávalo z popela, aby se nakonec málo podobalo tomu předválečnému, přišel čas, kdy každý osvobozený Čech musel začít uvažovat v mírových souřadnicích. Víc než kde jinde se prubířským kamenem míru stalo pohraničí, oblast, která ještě před několika lety měla navždy nést jméno župy Sudety.

Vyčkávavé ticho

Obraz českého pohraničí v prvních mírových dnech května 1945 se už na první pohled lišil od vnitrozemského dění. Zatímco na ostatních místech republiky vlály československé či spojenecké vlajky, oslavovalo se vítězství a osvobození, zde v pohraničí visely z většiny oken bílé prapory a všude vládlo vyčkávavé ticho.

Čtěte také

„Německou otázku musíme vylikvidovat.“ Benešův projev předznamenal odsun lidí z Československa

Válečný čas je pryč, ale co dál? Jiří Lévy, rodák z pohraničního Rumburka a pozdější exulant, který prožil celý svůj život v zápolení s nacistickou a komunistickou totalitou, si tehdy se smutkem v duši poznamenal do deníku:

„První den po válce. Vřící kotel plný vraždění a zběsilého sadismu. Pořád jsem si připomínal, že je to spravedlivá odplata, protože oběťmi jsou nacisté. Ale pocit zadostiučinění se nechtěl dostavit. Viděl jsem jenom zmučené, bezbranné lidi. Cítil jsem se jaksi podveden a okraden, zbaven té samozřejmé nebetyčné morální převahy nad nepřítelem, kterou jsem do té chvíle měl.“

Návrat k běžnému životu?

Především bylo velmi nesnadné odhadnout, zda se v okrajových oblastech státu podaří paralyzovat mnoho měsíců připravované nacistické podzemí. Nepřátelsky naladění sudetští Němci měli nesporně dostatek zbraní, byli tu lidé s dostatkem frontových i záškodnických zkušeností.

Čtěte také

Sudetští Němci své krajany a uprchlíky před Rudou armádou rozhodně nevítali, spíš je považovali za příživníky

V pohraničních horách se neukrývaly jen němečtí zběhové zahnaní do lesů rychlými tankovými operacemi armád protihitlerovské koalice a snažící se pak okamžitě naše území opustit a zachovat si život. Řada jich zůstávala v lesích úmyslně. Stále ještě doufali, že porážka není definitivní.

Z fronty se kromě toho začaly domů do pohraničí vracet také příslušníci Wehrmachtu a SS. I tady se objevilo mnoho nepoučitelných. A tak vznikly různorodé a různě nebezpečné skupiny lidí, kteří se nemínili vrátit k běžnému životu. Hrozila lokální válka. 

Poslechněte si celý Dokument Plus!