Svět, ve kterém žijeme, je světem nevypočitatelných grázlů, míní písničkář Merta

Jsou věci, které člověka těší, jsou potom věci, které ho těší už o něco méně. Sleduje současné spory a napětí ve společnosti? Je to pořád ještě nějaký běžný demokratický střet, anebo už je to znak hlubšího rozkladu veřejného prostoru?

Čtěte také

Vladimír Merta – I a II, koncert z Malostranské besedy (1988)

Merta zavzpomínal na televizní přenosy z anglického parlamentu, které se u nás dříve vysílaly. Fascinovalo ho na nich mimo jiné i to, že příspěvky oponentů byly stručné a začínaly „můj vážený oponente“. Pomohlo by to ke kultivaci politické reprezentace u nás?

„Ne, to se nedá nařídit. To jsou staletí vývoje. Snad se toho naše děti dožijou, ale bohužel mám dojem, že všechno ovládne umělá inteligence, která vše srazí do nějakých sloganů a ty algoritmy, které jsou postaveny na agresi, nás dovedou do situace, kterou teď vidíme ve světě.“

„Že ten svět, ve kterým žijeme, už zdaleka není svět idejí nebo mocných osobností, ale je to svět nevypočitatelných grázlů a lidí, které když vidíte, tak byste jim nepůjčili ani stokorunu, ale vládnou jadernými zbraněmi a diktují si podmínky,“ odpovídá Merta.

Mlčet, nebo mluvit?

Má umělec povinnost se ozvat, když vidí nějaký morální problém? Anebo má právo zůstat u písně? „No, povinnost, to zní divně. Možná by se to dalo nazvat nutkání nebo morální závazek, ale povinnost to určitě není,“ myslí si písničkář a pokračuje: „Protože když se podíváte, s kým se identifikuje spousta umělců, tak kdyby to byla povinnost, tak se tady pozabíjíme.“

Čtěte také

Hudební rebelové: Písničkáři. Jak s úsměvem idiota vytočit soudruhy

Podle jeho mínění jde o odvěký problém, jakým způsobem dá umělec talent do služeb toho rýmování, jakým způsobem najde melodii, která ještě nezazněla, nebo aspoň není tak „okatě ukradená“.

„Já se přiznám, že mám ne moc, ale dobrých 10-15 písní, ve kterých jsem se snažil takzvaně nemlčet a vyjádřit se v takovém krylovském duchu. Nerad je hraju. Nejsou dobré, ty písničky. Ale zpátky k otázce: jsou situace, kdy se umělec musí ozvat. Vlastně ta jednoduchá primitivní strategie, kdy někdo najednou vypálí 1300 dronů nebo raket, v takovém případě já se ozývám, i když svým tichým hlasem, a jsem na straně napadených.“

Psaní písní

V lednu bylo Vladimíru Mertovi 80 let. Píše se mu dnes muzika a texty líp nebo lehčeji než dřív? „Já si podvědomě pořád zpívám. A najednou si říkám: tohle je docela dobrý. Naštěstí ty mobily umožňují, že máte po ruce pamatováka, takže s melodiema nemám žádný problém. Mám jich stovky na mobilu. S textama je to horší,“ říká Merta a pokračuje:

Čtěte také

Termín písničkář nemám rád, stejně jako básník s kytarou, přiznává ředitel nakladatelství Houdek

„A vůbec nejhorší je je dát dohromady potom, ty dva světy. Protože ten písničkář je divná profese. Jednak je to skladatel, který má svoje ambice a je hrdej na to, jak to krásně zasekává, jak tam jsou synkopy, jenomže ten textař, který mu musí sloužit, nemá k dispozici to, co má angloamerická literatura, to znamená ty krátké mužské rýmy, které končí vždycky takovým jednoduchým úderem.“

„No a když už tyhle dva to mají za sebou, tak přijde zpěvák, který říká: ‚Co se to tady děje? Vždyt tady jsou nevyslovitelná slovíčka.‘ A z toho vzniká ten dojem částečné nedodělanosti mých písní,“ vysvětluje Vladimír Merta.

Čím se Mertova deska Nech, nebo ber (Nejisté jistoty 4) liší od předchozích alb? Proč ho nejvíc melodií napadne při sledování televize? A co by poradil mladým písničkářům? Poslechněte si celý rozhovor s Vladimírem Mertou. Ptala se Naděžda Hávová.