Socialismus se rozložil samospádem. Předtím ho ale nahlodávali lidé z kultury, myslí si publicista Rauvolf

„,Bolševik‘ byl tehdy hodně ,zabetonovaný‘, ale dorůstala generace, která se už tak nebála. A to jak umělci, kteří se chtěli vyjadřovat svobodněji, tak publikum, které je chtělo poslouchat,“ popisuje hudební a kulturní publicista Josef Rauvolf v pořadu Jak to bylo doopravdy. 

„Zároveň – a to je důležité –, se v mnoha domech kultury prosazovali ti, kteří se začali stavět moci. Chtěli dělat program, kulturu, která bude nová a nebude se bát. Příkladem může být brněnský příběh Lenky Zogatové, v Praze to byli lidé z Klubu na Chmelnici,“ dodává.

Čtěte také

Nejlepší reklamu nám dělala StB, říkají Plastici

Do světa kultury patřilo i vydávání samizdatů, pašování exilové literatury, pořádání utajených koncertů a výstav.

Režim zareagoval novými zákazy, pronásledováním a zavedl neblaze proslulé „přehrávky či předehrávky“, bez kterých například hudebníci nemohli na pódium. I mezi lidmi v kultuře se ale našli ti, kteří podepsali spolupráci s StB.

Zajímavé je, že v sousedním a také socialistickém Maďarsku byly poměry uvolněnější, takže se klidně pořádaly a hrály koncerty u nás zakázaných zahraničních rockových kapel – takže tam jezdili Čechoslováci a vozili si domů i jejich desky.

Nuda a šeď

„Naše oficiální hudební scéna byla naprosto nezajímavá, sterilní, nudná. Byla to „pouhá zábava“. Také ale výtečný byznys pro ty cyniky, kterým to ,dobře sypalo‘ a hlavně nemuseli chodit ,na šestou do Kolbenky‘,“ popisuje s nadsázkou Rauvolf.

Čtěte také

S Gorbačovovou perestrojkou se měnil celý východní blok. Jen ti naši komunisti drželi, míní historik

„Přesto se v roce 1986 podařilo v pražském Paláci kultury vybojovat první velký festival Rockfest. Hrály tam kapely, které byly do té doby pouze v ,šedé zóně‘. Pamatuju na tehdejší debaty, jestli ale vůbec mají jít hrát,“ říká publicista s tím, že účinkující často řešili etické a mravní otázky, jestli si už tak s režimem „zadávají“, nebo ne.

Na podobnou otázku je ale složitá odpověď i u tehdejších ke komunistům loajálních zpěváků, herců atd.

„Byli tu lidé i v ,popině‘, například Hana Zagorová, která taky podepsala Několik vět. Komunisti ji pak nepustili do televize. Ve stejné době ale zakazovaný písničkář Nohavica distributory Několika vět udal – tak jaká loajalita? Byl loajální zakazovaný Nohavica, nebo zakazovaná Zagorová?“

Folkaři

„Písničkáři měli svou nezastupitelnou roli už před rokem 1968 i počátkem normalizace. Jim se dařilo před bolševikem déle kličkovat, přesně opačným příkladem jsou The Plastic People of the Universe, resp. Plastici. A když je definitivně ,zamázli‘, hráli dál, ale v soukromí.“

„Mnoho z nich bylo donuceno k emigraci, například Vlasta Třešňák, kterého mučili, nebo Jaroslav Hutka. Ale ti, co zůstali – Vladimír Merta, Dáša Voňková, atd. – měli svůj velký podíl na konci totality a jak to nakonec dopadlo,“ myslí si.

Čtěte také

S tou perestrojkou opatrně, varoval kolegy normalizační televizní ředitel Zelenka

Divadla, například brněnský Provázek, HaDivadlo, pražské scény Divadla malých forem, stejně jako různá uskupení typu Pražské pětky či Baletní jednotky Křeč Michala Cabana se postupně dostávala do centra odporu.

A nakonec to byli právě umělci a herci, kteří se stavěli do čela průvodu (nejen) 17. listopadu 1989.

Na otázku, jestli bylo dění v kultuře před listopadem podlamovalo komunistickou politiku, kulturní publicista Josef Rauvolf odpovídá: „Ano, podlamovalo, nahlodávalo, erodovalo. Jsem přesvědčený, že u nás žádná perestrojka nebyla. Té se Jakeš a celá ta parta jako Husák a další, báli jako čert kříže. V takové Litvě, tak tam to frčelo, ale u nás ne. Myslím, že tady se komunistický režim rozložil samospádem.“

Celý pořad Jak to bylo doopravdy najdete v audiozáznamu.