Zatčení, věznění a smrt Josefa Čapka. Miloš Doležal: Odporuj zlu, aby se necítilo pánem světa!
Miloš Doležal vypráví o tragédii i záblescích lidskosti v posledních letech Josefa Čapka. V den, kdy nacistické Německo rozpoutalo válku, si gestapo přišlo pro malíře a spisovatele a odvleklo ho do koncentračního tábora. V Sachsenhausenu věznili Čapka tři roky, maloval tam kýče pro dozorce a tajně psal básně. Konce války se jen těsně nedožil, jeho tělo skončilo na hromadě těl obětí epidemie tyfu. Kde přesně, to se po desítky let snažila marně zjistit jeho manželka Jarmila.
Příběh začíná prázdninovou idylou v Želivě roku 1939. Tichý a hloubavý umělec si i přes varování před nacistickými seznamy vybírá cestu solidarity se svým národem a odmítá emigraci.
Tato volba jej 1. září 1939 přivádí přímo z honu na koroptve do rukou gestapa. Tím začíná jeho šestiletá pouť po nacistických koncentračních táborech, kde se z něj stává pouhé vězeňské číslo v soukolí totalitní moci.
Čtěte také
Během let strávených v Buchenwaldu a Sachsenhausenu je Čapek drcen hladem a nemocemi, ale jeho duch zůstává nezlomen. Zatímco musí v malířských dílnách „mastit“ kýčovité obrázky pro příslušníky SS, uchovává si břitký humor a vnitřní svobodu.
Se svými přáteli vytváří drobné ostrovy lidskosti – ať už jde o tajné psaní básní, vaření v pitevně nebo „causu kafendi“ po zprávách o ústupu wehrmachtu. Čapkova tvorba z této doby, skicovaná na drobné útržky papíru, zůstává drásavým svědectvím o apokalyptické mizérii lágrového světa.
Čtěte také
Zatímco se Čapkova cesta stále více blížila ke „chřtánu smrti“, jeho manželka Jarmila vedla v Praze marný diplomatický boj. Autor detailně líčí její neúnavné žádosti adresované nacistickým pohlavárům i prezidentu Emilu Háchovi, které však narážely na neprostupnou zeď byrokratického cynismu.
Čapkův konec v Bergen-Belsenu v dubnu 1945, uprostřed tyfové epidemie a nepředstavitelných hromad mrtvol, je zachycen jako naprostý rozklad civilizace. Malíř zde umírá vysílen jen několik dní před osvobozením, osamocen v mase těl, která britské jednotky nalezly rozesetá po celém táboře.
Jarmilino pátrání
Poválečné období pak Doležal líčí jako další fázi utrpení v podobě nekonečného a marného hledání. Jarmila Čapková se vydává do trosek vybombardovaného Německa, prochází nemocnice a ústavy pro choromyslné a ve svém zoufalství se obrací i k jasnovidcům.
Čtěte také
Její víra v Josefovo přežití je žita až do úplného vyčerpání, zatímco se nad českou krajinou stahují nová mračna únorového puče, který bratry Čapky na čas vytěsňuje z literárního kánonu.
Jarmila nakonec umírá v roce 1962, aniž by kdy nalezla manželův skutečný hrob či místo jeho posledního odpočinku.
Celý text uzavírá mrazivá reflexe britského kameramana Mika Lewise, který hrůzy Bergen-Belsenu zachytil na filmový pás a připomněl, že kterákoli rasa by byla schopna takových zvěrstev.
Příběh Josefa Čapka v Doležalově podání není jen biografií jedné oběti, ale hlubokou meditací o nezničitelnosti lidského ducha. Čapkův odkaz, uchovaný v rukopisech zachráněných věrnými přáteli, zůstává definitivním vítězstvím individuality nad barbarským strojem, který se pokusil vymazat jeho jméno z dějin, ale místo toho z něj učinil trvalé memento.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
