Miroslav Kusý: Chartistou v Bratislavě

Čtěte také

Červen 1992: Volby, které vedly k definitivnímu konci Československa

Bratislavský rodák a později pražský student Filozofické fakulty Karlovy Univerzity (obor marxistické filozofie – jiná tehdy ani nebyla k dispozici, jak později Kusý podotýkal) pocházel z levicové rodiny. V 60. letech působil na Univerzitě Komenského v Bratislavě jako odborný asistent, později docent a od roku 1967 jako profesor.

Od Husáka k Chartě

V osmašedesátém roce povýšil jako progresivní člen KSČ do čela ideologického oddělení strany v Bratislavě. Jeho stranická kariéra tím kulminovala, aby brzy také skončila. Od podzimu 1968 se stal se přímým podřízeným novopečeného šéfa slovenských komunistů Gustáva Husáka. Ne že by z toho pro něj do budoucna plynuly nějaké výhody, naopak.

Miroslav Kusý v roce 1969 skončil jako straník i jako akademik. Na Slovensku ovšem profesní likvidace reformistů probíhaly přece jen méně sekernicky než v české části Československa. Kusý se nejprve uchytil v Novinářském studijním ústavu jako dokumentarista, později se mu podařilo dělat knihovníka v univerzitní knihovně, kde se paradoxně dostal i k zakázané literatuře.

Čtěte také

Prosinec 1989: Nechceme prezidenta, ktorý plače

Následek podpisu Charty 77 byl v zásadě jasný a očekávatelný – z univerzitní knihovny byl Miroslav Kusý na hodinu propuštěn a dalších několik let pracoval jako dělník, ale i v této pozici měl potíže s uplatněním.

Nutno dodat, že už připravené dokumenty potřebné k vystěhování a poskytnuté rakouským konzulátem v Bratislavě – velkorysá nabídka kancléře Bruna Kreiského pronásledovaným chartistům – nakonec Miro Kusý nepodepsal. Až teprve koncem 80. směl pracovat na podřadné pozici eléva v ústavu Urbion, státním institutu urbanismu a územního plánování.

„Zpravodaj“ Svobodné Evropy v Bratislavě

Koncem 80. let začal Kusý pravidelně telefonovat zprávy do mnichovské Svobodné Evropy o situaci slovenských disidentů, a tedy i o své vlastní. Konec léta a začátek podzimu 1989 se na Slovensku odehrál ve znamení represí proti takzvané Bratislavské pětce.

Čtěte také

Srpen 1989: Zátah na bratislavskou pětku

Kromě Miroslava Kusého do ní patřil třeba katolický disident Ján Čarnogurský nebo spisovatelka Hana Ponická. Společné měli to, že byli souzeni za podobný čin jako Václav Havel v lednu 1989. 4. srpna 1989 informovali písemně slovenskou vládu o úmyslu uctít památku obětí srpnové okupace položením květin na místě, kde okupanti zastřelili studentku Danku Košanovou.

Miroslav Kusý se tak stal jedním z posledních politických vězňů v Československu, byť nakrátko. Propustili ho z vazby až těsně před listopadem 1989. Revoluce ho zároveň vynesla do první politické funkce – stal se šéfem zanikajícího cenzurního úřadu: Federálního úřadu pro tisk a informace.

Podstatnější bylo jeho angažmá v roli místopředsedy slovenského parlamentu, Slovenské národní rady. Intenzivně se také začal věnovat školství, do podzimního semestru univerzity Komenského už vstupoval jako její rektor.

Vzali jste mi dvě třetiny domova

Politik a komentátor – tato kombinace nebyla počátkem 90. let u nás zcela neobvyklá. Kusý vedle své politické a akademické činnosti i v této době zůstával pravidelným přispěvatelem celostátních médií, zejména Československého rozhlasu.

Čtěte také

Už se nedokážu dál stydět: Já psát mohu, zatímco jiní nemohou, napsala slovenská chartistka Hana Ponická. Reakce totalitního režimu byla rychlá

Bratislavské komentáře Miroslava Kusého – to byl útvar, u kterého bylo dobré si sednout, pozorně poslouchat a možná si i dělat poznámky. Slovenské tendence k samostatnosti rozebíral ve svých příspěvcích pravidelně a zjevně mu u toho nebylo lehko. Patřil k jednoznačným zastáncům společného státu a v roce 1991 se příznačně stal vedoucím bratislavské kanceláře prezidenta republiky Václava Havla.

Jak se čas federace naplňoval a zastáncům společného státu čím dál víc ujížděla půda pod nohama, Kusého bratislavské příspěvky se stávaly čím dál kritičtější hlavně i těm, kdo podle jeho názoru tak či onak rozbíjeli společný stát nelegitimními právními nebo politickými postupy.

Jeho postoj byl ve zkratce takový: když už chcete budovat validní státní identitu, nedělejte to v rozporu se všemi dosavadními legislativními normami a nenahrávejte chaosu víc, než je nutné. Terčem jeho kritiky se v tomto směru stal například ministr mezinárodních vztahů Milan Kňažko nebo poslanec a člen předsednictva SNR, známý spisovatel a pozdější první slovenský velvyslanec v Kanadě Anton Hykisch.

Čtěte také

Bouře v akváriu. Vladimír Mečiar a Ján Čarnogurský

Ale to všechno už dávno překryl milosrdný čas, Kusý například veřejně podpořil Kňažkovu prezidentskou kandidaturu v roce 2011.

Jisté je, že Kusý nesl rozdělení společného státu těžce, v jednom z posledních příspěvků před koncem roku 1992 se vyjádřil radikálně: „Aniž byste se mě ptali, berete mi dvě třetiny mé vlasti. Ludvík Vaculík je na tom líp, tomu sebrali jen třetinu…“ Kusý začínal dokonce chápat sudetské Němce s jejich neustálým „otravným“ vzpomínáním na vlast.

S koncem Československa prakticky také končí Kusého angažmá v politice: Nadále zůstával věrný univerzitě Komenského v Bratislavě, ať už jako rektor nebo profesor politologie, jejíž katedru tam založil. Byl také zakladatelem slovenského helsinského výboru a nadace Milana Šimečky. Během svého života stihl napsat jedenáct knih. Miroslav Kusý zemřel 13. února 2019, bylo mu 88 let.