Už se nedokážu dál stydět: Já psát mohu, zatímco jiní nemohou, napsala slovenská chartistka Hana Ponická. Reakce totalitního režimu byla rychlá

Narodila se v roce 1922 a po vystudování gymnázia v Bratislavě se zapsala na medicínu, studium ale po deseti semestrech opustila. S manželem Štefanem Žárym, který byl zpravodajem ČTK, pak v roce 1948 odjela za jeho prací do Itálie. Vrátili se v roce 1950, Ponická od té doby pracovala jako novinářka, publicistka, spisovatelka a překladatelka.

Několik vět. Prohlášení, které v létě 1989 posunulo dějiny

• Upravit
• Smazat

REPRÍZA | Byl to text sotva na stránku, přesně 458 slov. Přesto provolání Několik vět, zveřejněné 29. června 1989 ve vysílání Svobodné Evropy, nemalou měrou přispělo k pádu komunistického režimu v Československu. Přesně před 31 lety na prohlášení reagoval v Rudém právu proslulý článek Kdo seje vítr.

K jejím klíčovým dílům patří knížka O Štoplíkovi, považovaná dnes za slovenskou dětskou klasiku.

Ve svých překladech zprostředkovávala Ponická slovenským čtenářům například díla Antoina de Saint-Exupéryho (Malý princ), Baudelaira nebo Rimbauda. Kromě francouzštiny překládala z maďarštiny, němčiny a italštiny. Pro její další osud byl klíčový rok 1968, kdy nastoupila do redakce slovenského deníku Smena a začala připravovat články pro přílohu Smena na nedeľu.

Právě ve Smene ji zastihl nástup normalizace. Podle vzpomínek Hany Ponické nabízel tehdy šéfredaktor Smeny redaktorům tisíc korun za každý článek, ve kterém bude pozitivně psáno o okupační sovětské armádě – v redakční hantýrce se této částce říkalo „stimulant“.

Ponická odmítla psát oslavné články na okupační vojska a později i o „normalizaci“ poměrů, takže musela redakci v roce 1972 opustit. Zůstala spisovatelkou na volné noze, byť se značně omezenými možnostmi publikování.

Už se nedokážu dál stydět

Dalším zásadním zlomem v životě Hany Ponické byl rok 1977. Tehdy na sebe přitáhla pozornost, když se odmítla podepsat pod petice odsuzující Prohlášení Charty 77. Na březen 1977, kdy se v Bratislavě konal 3. sjezd Svazu slovenských spisovatelů, si pak Ponická připravila diskusní příspěvek, který jí nakonec nebylo umožněno přednést.

Hana Ponická|foto: Dorian Hanuš / Právo,Fotobanka Profimedia (5012640)

Počátkem května 1977 jej ale zveřejnil francouzský deník Le Monde. „Už se nedokážu dál stydět, že já mohu publikovat, zatímco jiní nemohou,“ napsala Ponická, která v projevu jmenovitě zmínila množství spisovatelů, kterým bylo po začátku normalizace znemožněno publikování. 

V příspěvku, který pojmenovala Otázky tvorby a etiky současného spisovatele, protestovala dále proti útokům na Chartu 77 a proti zásahům do kultury. Reakce režimu byla rychlá: Ponická byla vyloučena ze Svazu spisovatelů, nakladatelství zastavilo vydání druhého dílu knihy O Štoplíkovi a zakázán byl už dokončený film Zlatá réva, natočený podle její povídky.

Ponická se přestěhovala do obce Lukavica nedaleko Sliače na mlýn (později se mu začalo říkat „slovenský Hrádeček“), navázala kontakty s českým disentem a postupně začala publikovat v pražské edici Petlice. V únoru 1979 založila Státní bezpečnost svazek krycím názvem Mlýn, do něhož přidávala všechny informace, které se jí podařilo o Haně Ponické zjistit. Svazek byl zlikvidován 7. prosince 1989.

Kniha slovenské hanby

Složité období druhé poloviny sedmdesátých a následně osmdesátých let popsala Hana Ponická v knížce Lukavické zápisky. V próze, která spojuje prvky deníku a autobiografického románu s literární fikcí, v jakési kombinaci publicistiky a beletrie, popsala detailně například i tlak, jakému byla vystavena v souvislosti se svým diskusním příspěvkem na 3. sjezdu Svazu slovenských spisovatelů.

Knížka vyšla poprvé v roce 1985 v Edici Petlice, v roce 1989 potom u ´68 Publishers v Torontu. Roku 1992 ji česky vydal brněnský Atlantis a oficiálního slovenského vydání se dočkala až roku 2004. „Je to kniha slovenské hanby,“ napsal literární kritik Peter Zajac v narážce na skutečnost, že na Slovensku byl odpor proti normalizačnímu režimu menší než v Čechách.

Expozice knih vydaných nakladatelstvím 68 Publishers|foto:Tomáš Vodňanský,Český rozhlas

V srpnu 1989 chtěla Ponická položit květiny na místech, kde v srpnu 1968 byli zastřeleni lidé okupačními vojsky. Zároveň se podepsala pod dva dopisy stranickým a státním orgánům, ve kterých se jejich autoři vyjádřili k okupaci. Byla obviněna z pobuřování a 13. listopadu 1989 začalo soudní jednání, už o den později byla ale Ponická osvobozena.

Atmosféru několika posledních dnů komunistického režimu u nás dokresluje fakt, že před budovou soudu byla po dobu jednání s Hanou Ponickou a dalšími třemi obžalovanými přítomna asi stovka aktivistů, kteří zpívali a skandovali. Na podzim 1989 také Hana Ponická podepsala Chartu 77, v roce 1991 se pak stala její mluvčí.