Komunisté měli strach z narušení průběhu pohřbu Gottwalda, poslední rozloučení s Palachem bylo protestem proti režimu

3. listopad 2023

Je to pozoruhodné, ale v české kotlině často mívala poslední rozloučení se známými osobnostmi a státníky ještě jiný smysl než vzdát poctu zemřelému. Pohřeb byl často vnímán jako součást politické hry, protest nebo jako vyjádření sounáležitosti k národu. Připomeňme v této souvislosti 1. říjen 1938, kdy byly v Litoměřicích urychleně exhumovány ostatky Karla Hynka Máchy, jen pár hodin před příchodem německé armády.

Ostatky byly na půl roku uloženy v pražském strašnickém krematoriu a v květnu 1939 pak pietně přeneseny na Vyšehradský hřbitov. Tento „druhý Máchův pohřeb“ se stal mohutnou manifestací Čechů proti nacistické okupaci. 

Čtěte také

Také na pohřbu Karla Čapka v prosinci roku 1938 vystoupila řada osobností s projevy odsuzujícími Mnichovskou dohodu.

V režii nacistů byl naopak uspořádán pohřeb novináře Karla Lažnovského, člověka oddaného Říši. Zemřel na otravu obloženými chlebíčky, které mu byly podány, když byl spolu s dalšími novináři přijat na předsednictvu protektorátní vlády generálem Eliášem.

Jeho pohřeb měl být současně výstražným varováním pro český národ. Ministr školství Emanuel Moravec zde vystoupil s plamenným projevem: „Nezbývá než zvednout rukavici, která nám byla hozena, a vyhlásit ve vlastním národu boj proti všem, kteří jdou proti Říši.“

Nenechme zemřít Václava Havla v nás

Čtěte také

Pohřby v režii komunistického režimu začaly už v březnu 1948, kdy bylo v Lánech poslední rozloučení s Janem Masarykem. Začíná mimořádně neetická tradice, zkreslovat myšlenky zemřelých tak, aby to bylo příznivé pro nastupující a současný režim.

Jan Masaryk se podle řečníků a komentářů v tisku „rozhodl jít v únoru 1948 s lidem a komunistickou stranou. K sebevraždě jej dohnaly pomluvy a útoky ze západu“.

Komunisté měli z pohřbů posledních demokratických osobností spojených s první republikou velké obavy. Ještě patrnější to bylo na pohřbu prezidenta Edvarda Beneše. Rudolf Slánský to vyjádřil slovy: „Je jasné, že reakce chce pohřeb dr. Beneše použít k provokačním akcím, aby se pokusila zvrátit převzetí vlády komunistů v únoru.“

Čtěte také

Bezpečnostní opatření byla do té doby nevídaná. Trasu pohřebního průvodu hlídalo 15 tisíc milicionářů. Podezřelý byl každý, kdo měl na ulici červenobílé květiny v barvách prvorepublikové vlajky.

Rozhlasové vysílání z pohřbu Klementa Gottwalda v březnu 1953 už není přímým přenosem s reportéry, ale předem pečlivě nacvičenou inscenací s hlasy herců a hlasatelů. I tady je patrný strach komunistů z narušení průběhu pohřbu. V domech, ze kterých je vidět na trasu průvodu, musí být zavřena všechna okna a v některých bytech je dokonce zajištěna přítomnost příslušníků Sboru národní bezpečnosti.

Na přirozený průběh posledního rozloučení s významnými osobnostmi čeká Československo až do roku 1969, kdy se zejména mladí lidé přišli rozloučit se studentem Janem Palachem. Následný průvod Prahou je pak tichým protestem 200 tisíc občanů proti normalizačnímu režimu.

Čtěte také

Ale to bylo jen krátké nadýchnutí v 60. letech. Ještě bude trvat další dvě desetiletí, než přestanou být státní a významné pohřby vnímány jako politická hra.

18. prosince 2011 se po celé republice rozezněly zvony. Zemřel prezident Václav Havel. Lidé se kontaktují na sociálních sítích pod heslem: „Nenechme zemřít Václava Havla v nás“. Pohřeb v katedrále sv. Víta je velkolepý, přijeli státníci a osobnosti z celého světa. Smuteční průvod Prahou je především průvodem obyčejných lidí.

Poslední rozloučení s významnými osobnostmi se znovu stává přirozenou součástí života bez politických kalkulací.

autor: Bronislava Janečková
Spustit audio

Související