Jan Potměšil: Občas musím na jevišti vozík opustit, aby to mělo tu sílu. Je to pak jako reálný život

Mladé herce učí především to, že neexistuje jeden správný způsob, jak svou roli uchopit.

Čtěte také

Režisér David Ondříček: Vize pro kulturu. Čekám po ní hlad, nenechme lidi vydechnout

„To nejcennější je jejich osobní, autentická varianta. Může to být jedna holá věta v milionu podobách nebo v jejich osobním cítění, pocitu nebo životním zážitku. V tom je ta jedinečnost a originalita. Když si toto najednou dovolí, tak zjistí, že to funguje. Už to není obyčejné slovo,“ popisuje herec.

K tomu, aby svůj part proměnili v něco víc, potřebují herci především pochopit, co říkají. „Nejen že se učí nějaká slovíčka. Jde o ten význam, o smysl toho, proč komunikuje s tím druhý, proč ho má, nebo nemá rád a podobně. Snažím se, aby si v tomto důvěřovali a stáli si za tím,“ míní.

Sdílení přešlapů

Práce se studenty je pro Jana Potměšila poměrně intenzivní. „Potkáváme se několikrát v týdnu, trávíme spolu celé odpoledne, třeba pět hodin,“ přibližuje způsob výuky.

Při takto častých setkáních dochází mezi ním a studenty k opravdovému sblížení. „Pracujeme na nějaké práci, ale mezitím se třeba člověk zmíní o tom, co se přihodilo na představení, nebo se oni na něco ptají či mají nějakou nabídku. Začínáme tak probírat věci na osobnější úrovni, protože třeba tu zkušenost v tu chvíli ještě nemají.“

Čtěte také

Šéf Činohry Národního divadla: U nás se dobyté pozice nepouštějí. Desetiletí tu sedí lidé na prameni

Potměšil pak častěji než poučkami a teorií učí vlastními příklady. Je pak na samotných budoucích hercích, jak si příběh zpracují a co si z něj odnesou.

„Třeba jednou před generálkou, a to byla velká role, krásná, se spoustou textu, jsem byl asi přemotivovaný a tak zhysterčený pod tlakem toho, že to byla hodina a tři čtvrtě textu, že jsem se to učil do noci. Jenže pak jsem nemohl spát a pak si part si ráno znovu připomínal. Jenže režisér asi po pěti minutách zakřičel stop, že to nemá cenu a že ruší zkoušku. Pro mě to bylo jako rána popravčím mečem, protože jsem měl pocit, že se mi kompletně zhroutil celý svět. Ve finále jsme s kolegy šli na malý oběd. Odpoledne jsme se vrátili do divadla a najednou to bylo všechno v pořádku,“ vypráví Potměšil jednu ze svých historek, kterou nedávno studentům nabídl při závěrečných předváděčkách.

A vysvětluje, proč to udělal: „Byla tam nervozita, tak jsem se k tomu dostal. A zároveň jsem se tím snažil podpořit i to, že je to pořád vlastně jen hra. A to je na tom to krásné.“

Komunikující režiséři

V současnosti se věnuje nejen přípravě budoucích herců, ale na filmové fakultě FAMU dostal na starosti i režiséry. „Snažím se, aby se nebáli herců. A herci se tím pádem nebáli režisérů,“ říká v nadsázce.

Čtěte také

Každý herec má vlastní hereckou kuchyni, jinak vaří, já nechci nikoho ovládat, říká režisér Pokorný

„Mluvíme o životě, o příbězích, o tom, jakým způsobem člověk čte věci kolem sebe nebo je sám žije. Snažíme se i z toho, co žijeme, těžit neuvěřitelně zajímavé momenty – třeba vteřinové záležitosti, které ale jsou v nějakém přesahu nebo hlubším smyslu,“ vysvětluje Potměšil svou práci.

Existuje podle něj rozdíl mezi přípravou herce a režiséra? „Režisér potřebuje vnímat situaci v celém kontextu – co bylo předtím, co je potom, kam je potřeba to dovést. Zároveň ale potřebuje, aby mu herec přinesl určitou pravdivost toho všeho,“ míní.

Nové výrazové prostředky

Ačkoliv je od roku 1989 upoután na vozíku, herecké kariéry se Jan Potměšil nevzdal.

Čtěte také

Jan Potměšil: Na revoluci vzpomínám jako na jedno z nejlepších období, které jsem kdy zažil

„Najednou jsem postupně zjišťoval třeba to, že se nemůžu pohybovat, když mám něco v ruce. V jednu chvíli jsem hrál irskou hru Proměny a měl jsem mít v ruce čaj, ale potřeboval jsem se pohybovat po jevišti. Teprve potom mně došlo, že musím mít nějakou desku na kolenou, položit si tu mističku, a potom zabrat za obruče,“ vzpomíná herec.

O několik let později se dočkal za ztvárnění titulní role v Shakespearově hře Richard III. i ceny Alfréda Radoka. To už objevil nejen výrazové prostředky, o které přišel, ale také ty, které získal.

„Nabídlo mi to jiné možnosti. Dovedlo mě to k tomu, že ten vozík třeba musím opustit. V Richardovi III. mě princezna Anna z toho vozíku strhla na zem. To najednou přineslo veliké osvobození pro diváka i pro nás. Najednou je to reálný život, není to nápodoba,“ uvádí jeden z příkladů.

Handicap mi nabídl jiné možnosti. Dovedl mě to k tomu, že ten vozík třeba musím opustit.
Jan Potměšil

„Nebo když jsem hrál Klaudia v Hamletovi, tak abych podpořil to špatné svědomí, tak mi došlo, že je to pořád málo, když to jenom říkám. Nakonec jsem se svezl z vozíku na kolena. Najednou to konečně mělo tu sílu a bylo to tam v pořádku. V tom představení se to stalo a mělo se to stát. A jsem vděčný za to, že inspirace člověka posouvá nebo vede,“ uzavírá herec a pedagog Jan Potměšil.

Poslechněte si celý rozhovor Tatiany Čabákové s Janem Potměšilem.

Známý herec mimo jiné prozradil, proč je důležité, aby režiséři byli komunikativní, jak moc se jeho studenti změní během čtyř let na konzervatoři, nebo proč by podle něj neměli herci pracovat pod tlakem.