Každý herec má vlastní hereckou kuchyni, jinak vaří, já nechci nikoho ovládat, říká režisér Pokorný

„Bylo by krásné, kdyby o tom, co viděli, dál mluvili. Ideálně pak, kdyby se lidé přišli podívat třeba podruhé. Když si tu věc oblíbí a začnou v ní hledat, protože my jsme při práci také hledali,“ míní režisér Pokorný v pořadu Hovory.

Čtěte také

Přál bych si, abych nemusel žádat o granty a aby vstupenka stála tak 700 korun, říká principál Divadla Mír Čuba

V sobotu 19. června uvede Švandovo divadlo inscenaci Adamova jablka, zpracovaná podle stejnojmenného filmu Anderse Thomase Jensena. Zkoušení této hry loni přerušila epidemie koronaviru, takže premiéra musela počkat.

Dramaturgyně Martina Kinská si je jistá, že příběh je více než aktuální, jde o vyostřený střet dobra a zla a zároveň i o relativnost obou. Jiří Pokorný k tomu dřív prohlásil, že hra připomíná kritický nedostatek pokory i soucitu všude kolem nás.

Má to luxusní obal

Tragikomedie je podle režiséra Pokorného plná humoru. „Sice divného, a pokud mu člověk přijde na chuť, tak to nebude stát příliš sil,“ myslí si.

„Má to ten nejluxusnější obal, je krásný, chutný, prostě příjemný a přívětivý. Neděje se tam nic, co by se mohlo někomu příčit. Určité věci jsou hraniční, ale to by nás potom ta věc tolik oslovovala. Nicméně bude-li se tam chtít někdo smát, tak doufám, že nestrhne herce, ale ať si dělá, co chce v tom hledišti,“ popisuje.

Adamova jablka jsou podle Pokorného pestrá záležitost. „Takže umožňuje emoce všeho druhu, a proto divák do divadla chodí, aby měl zážitek.“

Nechci nikoho ovládat

Režisér Pokorný se při práci podle svých slov vyhýbá tomu někoho ovládat. „Je to kolektivní dílo, do kterého každý přistupuje s tím, že v něm má svou roli. To ale neznamená, aby se průvodčí tlačil na místo strojvedoucího, ale přitom nic neví o návěstidlech. To skončí katastrofou. Každý, když zná svou roli a všichni se shodnou na směru, tak ví, co je potřebné – takže se pak všichni dokáží vzájemně obohacovat. Tu práci pak dělají s tím, aby byl výsledek co nejlepší.“

„Asi by je ta práce netěšila, nebavila, kdyby ze mě cítili, že nemám představu. Přitom považuji za nutné se na prostředcích a výrazech domluvit,“ přibližuje.

Práce režiséra?

„Každý z herců má svou vlastní hereckou kuchyni, každý vaří jinak – někomu to jde rychle, někdo je zkušený matador, jiný k tomu naopak přistupuje ostýchavě, trpělivé, pokorně,“ popisuje svou režisérskou práci Pokorný.

Co je obtížné, je vyladit náladu uvnitř, aby se herci navzájem inspirovali, aby se do práce i na zkoušky těšili. Pokorný ale odmítá, že by musel být i psychologem.

„O psychologii jako takové nic nevím, ačkoli jsem byl v péči psychologů a psychiatrů. Spíš tady jde o schopnost empatie, takového až bezstarostného rozdávání se. Jakékoli taktizování se mi příčí, je mi cizí.“

Čtěte také

Vydržet, ale ne zvyknout. Byla by škoda okleštit svůj život o mše nebo divadla, říká dominikán

Přiznává, že dřív nedokázal provádět duševní hygienu a některé negace si s sebou nosil – takže podléhal až sebedestrukci.

„Hodně jde o to, jak jste vychováváni, o rodinu, kdo je váš učitel. Stává se, že si rodiče ani nevšimnou, že je jejich dítě traumatizované. To trauma si v sobě nese bez toho, aby to vědělo, až do pokročilého věku. Kdy má problémy a starosti, se kterými si neví rady. Někdo to rozklíčuje marihuanou, někdo zbytečně chlastem, někdo těkáním ve vztazích či pokusy všeho možného druhu. Ale pravda je třeba skryta v nějaké hloupé události z minula,“ dodává Jiří Pokorný.

Poslechněte si celé Hovory Evy Hůlkové, dozvíte se, jak našel svého anděla a nejen to.