Režisér David Ondříček: Vize pro kulturu. Čekám po ní hlad, nenechme lidi vydechnout

Svět se mění a my s ním.

Přiznám se, že jsem založením optimista. Věřím v dobré konce a věřím, že vše má svůj význam. Stejně tak přijímám a snažím se pochopit vše, co nám přinesla tato virová zkouška.

Především nám poskytla možnost srovnání. Můžeme se podívat na dobu před a po, nebo ještě lépe na dobu před a s covidem-19. Jak už je u nás zvykem, málokdo Vám odpověděl před rokem na otázku: „Jak se máš?“ „Mám se výborně. Skvěle.“ Dneska se Vás vůbec málokdo zeptá: „Jak se máš?“

Hrdiny filmů Bohemian Rhapsody a Rocketman spojuje jedna věta, která je dost zásadní. Jak Freddie Mercury, tak Elton John říkají I always look forward. Vždy hledím dopředu. Přidám se k nim a budu hledět pouze dopředu.

Optimistická prognóza

Můj předpoklad, jak se bude vyvíjet situace v příštích měsících, je následující.

I při neuvěřitelném lemplovství a neospravedlnitelném diletantství současné vlády se podaří naočkovat všechny obyvatele nad 80 let, kteří budou chtít, a pracovníky ve zdravotnictví do konce března. Jenom pro zajímavost, je to přibližně 400 tisíc lidí, takže asi 4 procenta celkové populace. Rychlostí očkování v Izraeli by to bylo za 4 dny hotové, ale oni jsou best in covid, my jsme na opačném konci tabulky.

Čtěte také

Chirurg Tomáš Šebek: Vize pro zdravotnictví. Chceme být zdravými občany v systému, který nás uznává

Ostatní lidé se buď promoří, anebo se jim podaří nějakým zázrakem sehnat vakcínu.

Před létem vznikne bezprecedentní prostor pro korupční prostředí. Lidé budou chtít vycestovat na dovolenou, podmínka bude očkovací průkaz a vakcíny nebudou. Přesněji řečeno, nebude logistický systém, jak se naočkovat. Vznikne nějaký problém jako nedostatek jehel nebo něco, co bude vláda házet na Evropskou unii.

To je má optimistická prognóza, která samozřejmě nepočítá s tím, že se stane ještě něco jiného.

Očekávám kulturní tsunami

Kultura ožije v dubnu a když to dobře půjde, rozkvete v květnu. Samozřejmě s určitými restrikcemi, ale ty už lidi nezastaví. Nikoho přeci nemůže bavit sedět v práci a pak sedět doma před televizí.

Čtěte také

Katarzia: Vízia v hudbe. Každý je zodpovený za to, čo vyrobí, rovnako ako za to, akých má fanúšikov

Očekávám kulturní tsunami. Čekám hlad po kultuře. Pevně věřím v plná kina, divadla, galerie, kluby, koncertní sály, ale i muzea, hrady a zámky. Ve své vizi vidím vyprodaná představení, ovace ve stoje v Rudolfinu a dokonce i frontu před Národní galerií.

Myslím to vážně, nedělám si legraci.

A když se ptáte, jak správně uchopit naši budoucnost a její výzvy pro českou kulturu v době po pandemii, tak já na to říkám: Chytit tu budoucnost pěkně za pačesy a nepustit ji. Hrát divadlo, jako by to bylo naposled a nenechat lidi vydechnout. Malovat obraz s vášní, vizí a odhodláním starých mistrů. Zahrát koncert, až budete mít prsty od krve a lidé budou brečet jako želvy. Točit film, který není vycucaný z prstu, který celý štáb miluje a věří, že má smysl.

To je moje vize a zároveň mé přání, to přiznávám.

Co se týče filmového průmyslu po pandemii, tak si myslím, že se nezmění, že naváže tam, kde přerušil. Lidé chodili do kin před pandemií a budou i po ní.

Věřím, že se změní tvůrci. Že přijdou s novými tématy a novými myšlenkami. Že nebudou tolik naslouchat mainstreamu, ale budou víc poslouchat tlukot svého srdce.

Pandemie nám připomněla, že žijeme na zemi, jsme součástí přírody a musíme se rvát o své místo na slunci. Musíme si pomáhat a stát při sobě, musíme se starat o náš domov, o naši planetu.

Každý viděl za poslední rok kolem sebe hodně smutku a utrpení, ale zároveň společně cítíme, že přichází šance na nové nadechnutí, na to, jak žít jinak a lépe.

Věřím v mladé filmaře, ale věřím, že to inspiruje a zvedne ze židle i starší generace. Těším se na nové filmy, na nové kulturní zážitky a už se nemůžu dočkat.

A vím, že nejsem sám.

Poslechněte si esej v autorově podání.