Manažerka Simona Bagarová: Vize pro seniory. Aby každý dostal od pečovatelů a rodin péči a pozornost

6. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Simona Bagarová
0:00
/
0:00

Simona Bagarová vystudovala sociální práci a víc než patnáct let se věnuje managementu sociálních projektů. Péče o seniory se stala jejím srdcovým tématem poté, co jako dobrovolnice v domově seniorů zažila nedůstojné zacházení s klienty. Kombinaci srdce sociální pracovnice a hlavy manažerky od té doby využívá nejen k osvětě v tématu, ale i k systematické práci na tom, aby služby pro seniory byly kvalitnější a důstojnější. Poslechněte si její esej pro podcast Vize z krize.

Seděla v kolečkovém křesle v jídelně a volala o pomoc. Bylo jí pětaosmdesát, jmenovala se Anna a byla klientkou domova pro seniory, ve kterém jsem pracovala. Měla v důsledku pokročilé demence nemocnou hlavu, ale zdravé nohy.

Tahle kombinace způsobila, že celé dny zmateně bloumala po domě a ptala se, kde je. Pár laskavých pečovatelek jí na otázku dokola odpovídalo, většina ji ignorovala, několik se rozhodlo situaci řešit po svém. Třeba tím, že paní Annu odvedly do jídelny, kde ji proti její vůli posadily do vozíku zaparkovaného tak, aby z něj nemohla sama vstát a odejít.

Čtěte také

Nikdo z nás nevěří, že by takhle jednou mohl skončit. Je to ale přesvědčení stejně naivní jako myslet si, že uplatnění moci nejen ze strany personálu vůči seniorům je něčím ojedinělým.

Začíná to nenápadně a v každodenních detailech, končí to nedobrovolným odstřižením od vašich blízkých nebo příběhem, jako je ten paní Anny.

Máte rádi černou hořkou kávu? Smůla, zrovna dnes má službu pečovatelka, která dělá všem automaticky sladkou a s mlékem. Chcete se vidět s rodinou? Bohužel, návštěvy jsou zakázané. Jste nespokojení s chováním personálu? A koho to zajímá?

V případě paní Anny to nezajímalo ani ředitele ani zřizovatele. Z domova jsem byla po své stížnosti odejita.

I jedno dobré kafe vede ke změně

Možná je to naše dojímání se nad tím, jak jsme letos solidární, mylné. Možná jsme spíše alibisté. Vždyť přece každý z nás někdy slyšel o sociální izolaci seniorů, péči bez respektu nebo nedocenění pečovatelské profese. Od jara se pohoršujeme nad nedostatečnou ochranou seniorů a jejich izolací, v principu se ale neděje vůbec nic nového. Jen jsou ty letošní příběhy převázány červenou mašlí s nápisem „Za všechno může covid“.

Čtěte také

Kéž bychom stejnou mašli se stejným nápisem mohli za pár let dát i na příběh o tom, jak se nám podařilo transformovat pobytové sociální služby. Říká se, že každá velká změna začíná jedním malým krokem. Třeba začíná i jedním dobrým kafem. I to dokáže roztočit spirálu vedoucí ke změně.

Každá jedna rodina, která začne dbát na to, aby právě jejich babička dostala v domově seniorů opravdu dobrou péči a i svou oblíbenou kávu, je zároveň rodinou, která svým zájmem dává signál pečovatelům. Ti nejlepší z nich, kteří přesně ví, jaká káva má být černá hořká a jaká sladká s mlékem, totiž pocítí, že jejich lidskost a zájem o zdánlivé maličkosti mají smysl. A to je vždy ta největší motivace pro každou lidskou činnost.

Účinkují: Simona Bagarová, Vítek Svoboda
Připravili: Petr Šabata, Radek Kedroň, Anna Herza Tydlitátová, Edita Kudláčová
Dramaturgie: Zuzana Rejchová
Zvuk: Jaroslav Pokorný
Hudba: Martin Bonus Hůla
Premiéra: 6. 1. 2021
Fotografie: Michaela Danelová

Takovým pečovatelům říká psychoterapeut Karel Kopřiva ve své knize Lidský vztah jako součást profese angažovaní pracovníci a dodává, že jedině oni mohou být nositeli jakékoliv změny.

Nezvládnou ji ale bez podpory vedení, a to zase bez politicky dobře nastaveného systému, který umožní, aby si ředitelé domovů pro seniory mohli mezi zájemci o profesi pečovatele vybírat a nebyli nuceni brát téměř každého, kdo absolvuje povinný tříměsíční kurz, jako je tomu dnes.

Měli bychom se naučit nejen vnímat potřeby našich blízkých, ale přestat věřit, že dojímání se nad sebou samými je cesta ke změně.
Simona Bagarová

Někde tam se začíná rodit prestiž pečovatelské profese, kterou zmíněný Karel Kopřiva nazývá profesí nabízející přímý kontakt se životem. Je to dokonce profese natolik výjimečná, že si nezaslouží, aby ji dělal každý.

Než takové tvrzení budeme moci vydávat za obecnou normu, uplynou desítky let. Během nich bychom se měli naučit nejen vnímat potřeby našich blízkých, ale přestat věřit, že tleskání z balkonu a dojímání se nad sebou samými je cesta ke změně.

Je to cesta k jediné jistotě. Že ani nás se na oblíbené kafe nikdy nikdo nezeptá.

Poslechněte si esej v autorčině podání.

autor: Simona Bagarová
Spustit audio

Související