Architekt Adam Gebrian: Veřejné prostory nemocnic? Neuvěřitelná ostuda nás všech

Myslím, že tvrzení, že krize je vždy zároveň problémem i příležitostí, je dostatečně známé. Problémů máme aktuálně až až, pojďme se na chvíli bavit o příležitostech. Co nám nabídla současná krize a jakým způsobem na ni zareagujeme? Nepustím se do spekulativního předpovídání budoucnosti. Jednak o sobě vím, že mi to moc nejde, a zároveň by ve mně určitě převládlo mé skeptické já, které si dlouhodobě myslí, že změna v oblasti architektury a urbanismu probíhá nesmírně pomalu.

Setrvačnost chování nás všech je totiž obrovská a odolnost prostředí k jakýmkoliv výrazným změnám značná. Ale na chvíli si zaspekuluji, co by byly změny, které bych rád viděl, na základě pozorování z posledních pár měsíců.

V prvních týdnech jarní pandemie jsem viděl prázdné ulice centra Prahy. Město jak po morové ráně. Pochopitelně bez turistů (což řada lidí žijících v Praze uvítala s radostí), ale taky bez místních. Jasně se ukázalo, že lidí trvale žijících v úplném centru moc není.

Mělo to svoje výhody, samozřejmě. Chodil jsem městem, zastavoval se téměř kdekoliv, včetně ulic ještě nedávno značně zatížených automobilovou dopravou, a mohl si všímat detailů ve veřejném prostoru, pohybu slunce a stínu po fasádách domů, k čemuž běžně nemáte příležitost.

Po opadnutí první vlny strachu jsem ale ke svému překvapení zaznamenal jinou věc. O hodně větší množství lidí v místech, která mají jen trochu přírodní charakter. V parcích, na loukách, v lesích, na neurbanizovaných nábřežích Vltavy. To, co jsem běžně vídal předchozí dvě jara v Barceloně a v Lisabonu, když jsme tam s rodinou pobývali.

Snad poprvé jsem měl v Česku pocit, že veřejný prostor někdo intenzivně vyžaduje, používá, ale také nahlas komentuje, má na něj nějaké nároky, něco mu na něm nevyhovuje, něco mu v něm chybí, něco by od něj chtěl a alespoň na nějakou dobu slouží jako cíl, nikoliv jako místo na cestě.

Čtěte také

Adam Gebrian: Mám rád, když se mnou o architektuře chtějí mluvit lidé, kteří by se jí jinak nezabývali

Zkrátka, že se objevila nemalá skupina obyvatel, která logicky chtěla opustit interiérové prostory svých prací a domovů a skutečně hledala nějakou pobytovou kvalitu venku. A to nikoliv na výletě, daleko od místa svého bydliště, ale naopak v jeho bezprostřední blízkosti.

Z těch útržků hovorů, které jsem zachytil, jsem ke své nemalé radosti registroval, že jsou ke stavu prostředí kritičtí. Může to znít paradoxně, ale pro mě je fakt, že je někdo k prostředí kritický, důležitější, než kdyby byl spokojen. Spokojenost jen málokdy vede ke zlepšení. Kritičnost samozřejmě není zárukou změny k lepšímu, ale je jejím předpokladem. Považuju to za začátek možné nápravy.

Dokud je většině z nás stav veřejného prostoru takzvaně ukradený (mockrát jsem slyšel větu: je mi úplně jedno, jak budou vypadat jednotlivé stanice metra, hlavně ať už jezdí), je pro nás nedůležitý, považujeme ho pouze za místo tranzitu z domova do práce a zpět, respektive za místo, které k delšímu pobytu užívají pouze bezdomovci, šance na jeho systematické zlepšování příliš vysoká není.

Kritické pozorování, úvahy nad slabou vybaveností veřejného prostoru, nad nemožností zajít si na záchod (kdo měl jen trochu oči otevřené, musel vidět to neskutečné množství použitých toaletních papírů na nejrůznějších místech), umýt si ruce nebo se napít. A to už vůbec nemluvím o možnosti pohodlně si sednout, o přístupu k elektřině či pokrytí internetem. Všimněte si, že prostředí, které se co nejvíce snaží napodobit pocit z pobytu venku, ale tímto způsobem vás udržet vevnitř – tedy nákupní centra –, jsou v těchto aspektech dost napřed.

Čtěte také

Kultivovat prostory jako Smetanovo nábřeží je potřeba, ale musíte postupně, říká architekt Gebrian

Už dlouho si všímám, že Praha (a pochopitelně nejen Praha) vypadá nejlépe při dálkových pohledech. Z vyhlídek, ze kterých vynikají její fascinující panoramata a obdivuhodná práce našich předků a jejich cit pro doplňování krajiny infrastrukturou, většími stavebními celky čtvrtí, bloků a domů.

Jakmile ale vstoupíte dovnitř a začnete pozorovat detaily, zjistíte, že na mnoha místech se nejedná o přívětivé město, které by vás ponoukalo k tomu strávit v jeho konkrétních místech delší čas. Naopak. Podívat se, vyfotit a rychle odejít.

Dlouhodobě mě zajímá spíše než veřejný prostor veřejný život. Tedy to, co se to odehrává v tom společném sdíleném prostoru. Ale aby plná škála projevů veřejného života mohla probíhat, musí nastat několik předpokladů. Zájem lidí o takovýto způsob života a infrastruktura, která ho umožní.

Co bych si přál nejvíce

Je to jednoduché: více pobytu venku a méně uvnitř. Osobně se o to snažím už roky. Kdysi jsem se zařekl, že v kancelářích nestrávím ani o minutu víc, než je nezbytně nutné, a kdykoliv je to jen trochu možné, snažím se potkávat venku, pochopitelně včetně pracovních setkání. Letos jsem měl poprvé pocit, že by nás takových mohlo být víc.

Čtěte také

V Praze nejde koupit byt a stavět malé věci se nevyplatí. Byty má budovat město, říká Adam Gebrian

A pak důležitá poznámka, kterou zde bohužel nemohu rozvinout. Vysoká míra vybavenosti veřejného prostoru přímo souvisí s vysokou hustotou zalidnění. A ta nemusí být v kontrastu s množstvím přírodních, venkovních prostorů. Mohou se skvěle doplňovat, ale není snadné takové prostředí naplánovat a zrealizovat.

A jedna poznámka závěrem, něco, na co jsem zatím nesebral odvahu ve svých videích, která se zabývají stavem veřejného prostoru u nás. Jestliže se momentálně shodneme, že lékařská péče je důležitá a lidé, kteří se této činnosti věnují si zasluhují naše uznání a respekt, můžeme se společně začít bavit o tom, v jakém stavu se nacházejí naše nemocnice? A mám namysli především stav jejich veřejně přístupných prostor – jak v interiéru, tak v exteriéru.

Osobně to považuju za neuvěřitelnou ostudu nás všech, která, pokud by měla být v blízké budoucnosti alespoň částečně napravena, vyžadovala by značné koordinované úsilí nemalé skupiny obyvatel. Kdy jindy, když ne teď?

Poslechněte si esej v autorově podání.