Sara Polak: Vize pro technologie. Odmítání umělé inteligence je odmítání pokroku a cesty ven z krize

15. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sara Polak
0:00
/
0:00

Sara Polak vystudovala archeologii a antropologii na University of Oxford. V Česku popularizuje umělou inteligenci (AI), je vášnivou zastánkyní multioborovosti a vede nebo je součástí několika technologických projektů. Proč bychom se technologií neměli bát? Poslechněte si její vizi.

Asi si tuhle audio esej pouštíte na nějakém kusu elektroniky, žejo? Nejspíš na mobilu. A berete to jako normálku. Proč taky ne.

Ale na přelomu 19. a 20. století byla elektřina jedna z nejkontroverznejších a nejpolitizovanejších technologií. V 80. letech 19. století, když začala přicházet na scénu elektrická křesla, se začala zároveň řešit morální debata kolem elektřiny a potenciální zneužití. Edison, Westinghouse a Tesla byli ve vědeckém trojúhelníku který byl propírán médii, Kongresem a strhl obrovskou vlnu pozornosti.

Účinkují: Sara Polak, Vítek Svoboda
Připravili: Petr Šabata, Radek Kedroň, Anna Herza Tydlitátová, Edita Kudláčová
Dramaturgie: Zuzana Rejchová
Zvuk: Jaroslav Pokorný
Hudba: Martin Bonus Hůla
Premiéra: 15. 2. 2021

No, a teď si vezměte, že máte takto politizovanou technologii, které si lidé reálně bojí, že je zabije, ukradne data, bude kontrolovat mozek a máte s ní řešit krizi.

Krizi, jako je například covid a všechny socioekonomické dopady na ty leviatanské instituce, které nás obklopují a reálně nám řídí naše životy.

Jak se mají optimalizovat pomocí AI, když se řadový pracovník boji ji využívat? Jak se můžeme plošně jako společnost někam posunout, když neumíme dobře odkomunikovat, jaké technologie máme a jak nám můžou pomoci?

Online komunity nejsou méně zapálené

Musíme si především uvědomit, že jak v případě elektřiny nebo AI nejde o izolované inovace, co se dějí někde ve vakuu, ale chápat je v širokém historickém kontextu. A na elektřině se to krásně demonstruje.

Nabíjíme si telefony a ani o tom nepřemýšlíme. V telefonech máme internet. Ten nám dovoluje decentralizovanou komunikaci. Ale to není jen o tom psát si s někým, kdo žije pět tisíc mil od vás.

Čtěte také

Znamená to, že se můžou vytvářet nová společenství. Můžete směňovat kryptoměny, které jdou mimo oficiální bankovní cesty. Můžete si domlouvat schůzky, rozjíždět byznysy, vyvíjet programy, dělat vědecký výzkum. Společenství už neexistují v kavárnách, v rámci státních hranic, ve školních lavicích nebo v klubovnách.

Díky tomu, že někoho napadlo inteligentně využít proud elektronů, se nám rapidně změnil svět a koneckonců díky tomu si vy teď můžete poslechnout můj hlas, jak vám do éteru předčítá tuhle mini esej.

Lidé v těchto nových online komunitách se často ani neznají, nevědí o sobě vzájemně, jak vypadají, neznají se jménem, jenom internetovou přezdívkou. Ale spojuje je například stejná myšlenka nebo vášeň, pro kterou jsou ochotni zemřít, které obětují život a podřídí celou svoji existenci.

Online komunity nejsou o nic méně zapálené a přesvědčeně než ty fyzické – koneckonců i křižáci, když táhli například z Carcassonne do Jeruzaléma, měli abstraktní komunitu a soubor myšlenek, ve které věřili, které je často i slepě poháněly tisíce kilometrů.

Teď si můžeme rozkreslit budoucnost

Technologie nás doprovázejí už od dob, kdy naši předci vzali do ruky první pazourek. A tou technologií, o které vlastně celé tohle povídání má být, je umělá inteligence.

Čtěte také

Jenže umělá inteligence není pouze nový druh elektřiny – je to naše cesta z krize.

Co si budeme povídat, covid do všeho hodil vidle. Do vztahu jednotlivce a státu, do toho, že se najednou ptáme, proč krucinál není digitalizované zdravotnictví, do toho, jak investujeme čas a peníze do mezilidských vztahů.

Svět se nachází díky krizi v chaosu. Chaos, řecký bůh který reprezentoval neřízené vakuum, které předcházelo tvorbě světa, je obrovská příležitost k tvoření. Krize nám poskytuje tabula rasa, na které si můžeme rozkreslit budoucnost. A tužkou nám v tomto případě může být umělá inteligence.

To není jenom nadstavba

Ale co to AI vůbec je? No, AI je upřímně příšerný název. Evokuje to ideu mechanického, digitálního mozku, vraždících robotů, samopřemýšlejících mechanických entit. Ale ne. Je to sada algoritmů (tedy modelů, statistických a analytických přístupů), které jsou schopné zprocesovat obrovské množství dat.

K přirovnání je možná nejlepší mlýnek na maso. Představte si, že máte kus flákoty, který musíte ručně nastrouhat na sekanou. Budou vás bolet ruce a zřejmě toho masa moc nenastrouháte.

Čtěte také

A teď si vezměte (a nyní si připadám jako Horst Fuchs z teleshoppingu), že máte elektrický mlýnek na maso, který vám toho masa namele dvacetkrát tolik a vy máte tolik sekané, že můžete nakrmit děti v místní školce nebo seniory v domově důchodců. Plus během utrženého času můžete napsat ten román, o kterém jste vždycky snili.

To už potom není jenom usnadnění práce – ta nadstavba, kdy jste schopni vyprodukovat násobně víc a během toho máte ještě čas na jiné činnosti, je ta volnost, kterou nám AI dává.

Ten mlýnek na maso jako takový je daný algoritmus, který pomocí přednastavení semele maso (vstupní data) a dá vám výstup (mleté maso, ze kterého se může udělat sekaná).

Když to hodně zesimplifikuji, toto je stav, ve kterém se nyní AI nachází – je to osvobozující nástroj, který nám pomáhá probírat se daty, která bychom za našich životů neměli šanci ani zprocesovat, natož se z nich poučit.

ALE, AI není magie. Taky přece nepočítáte s tím, že maso necháte v mrazáku, zapnete naprázdno mlýnek a odejdete si psát román a doufáte, že se za hodinu vrátíte k upečené sekané.

Odmítání AI je odmítání pokroku

Interakce stroje a člověka je pro úspěch umělé inteligence naprosto zásadní. Od „magického mlýnku na maso“ nebo obecné umělé inteligence“ (tedy obecné umělé inteligence, co sama od sebe dokáže řešit víceméně jakýkoli problém a je skutečně inteligentní) nás dělí dekády vědeckého výzkumu, a možná se tam nedostaneme nikdy.

Čtěte také

Ale to není žádná tragédie – už teď máme v rukou ekvivalent svatého grálu.

Něco, co nám dává neskutečné možnosti napříč odvětvími, ať už je to využití strojového učení ve zdravotnictví pro personalizaci léčby, kde se na bázi osobních dat dají doporučovat konkrétní léky, nebo použití prediktivní údržby v průmyslu na optimalizaci výroby nebo 3D modelování designu rakety, co nás jednou dostane na Mars.

Umělá inteligence je, jako elektřina, neuvěřitelná technologie. Odmítání umělé inteligence je odmítání pokroku a cesty ven z krize. Je to podobné tomu, jako byste chtěli psát vysokoškolskou zkoušku z matematiky a učitel vám nutil logaritmické tabulky místo kalkulačky.

Jenže to nebude zadarmo. AI nahradí spoustu státních funkcí.

Ztransparentní data, ať už v medicíně nebo například, kam jdou vaše daně. Automatizuje celou škálu procesů. To neznamená, že kvůli AI přijdete o práci – je to často využívaný rétoricky strašák. Je potvrzeno v mnoha studiích, že AI vytvoří skoro dvakrát více prací, než jich sebere.

Čtěte také

Ale úsvit AI donutí lidi přemýšlet. Proč mám jít desetkrát osobně na úřad? Proč si nemůžu něco zařídit z domova? Proč to technologie nemůže zařídit za mě? Je to hřích – chtít, aby opravdu reálně existoval robot, co mi upeče tu sekanou, abych se s tím nemusel patlat a mohl se kreativně realizovat?

Samozřejmě poslední bod je nadsázka. Nicméně, když se lidé začnou na tyto často až existenciální a filozofické otázky ptát plošně, stojíme před velkou změnou. Status quo v řešení krizí očividně nevyhovuje.

V žádném případě zde nechci postavit společnost namodelovanou umělou inteligenci. Chci ale, aby kvantum dat kolem nás bylo inteligentně zpracováno, tím abychom lépe pochopili svět, ve kterém žijeme, a uměli se na příští krize lépe adaptovat.

Esej v podání autorky si můžete poslechnout v audiozáznamu.

autor: Sara Polak
Spustit audio

Související