Režisérka Agnieszka Holland: Náš pud sebezáchovy je jen sobecký reflex. Děláme vše pro to, abychom se nezachránili

8. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Agnieszka Holland
0:00
/
0:00

Agnieszka Holland je jednou z největších žijících osobností světové kinematografie. Polská filmová režisérka a scenáristka vystudovala pražskou FAMU a už desítky let točí filmy pro Hollywood i pro náročnějšího diváka a věnuje se i seriálům. S režisérkou, která se ve svých filmech ráda vydává do minulosti, přinášíme rozhovor o současnosti. Poslechněte si ho, ptá se Vít Svoboda.

Paní Holland, může kultura vyjít z pandemie silnější a nějakým způsobem se poučit? Pokud ano, tak jak?

Myslím, že nejenom může, ale hlavně musí, protože se mi zdá, že ta kultura, mluvím o Evropě, ale můžou se do toho zapojit i Spojené státy, i když tam to má trošku jinou dimenzi. Ta kultura se udělala šíleně pohodlná. A mám takový pocit, že jsme se zahnízdili v takovém komfortním prostorou, že kultura nemá za účel komunikovat s lidmi a komunikovat třeba obsahy lidem, ale že je určitým způsobem taková sebeúčinná.

Když mluvím o kultuře, pochopitelně mluvím hlavně o dvou věcech, o tvorbě a o distribuci kultury.

Čtěte také

Zdá se mi, že ta pohodlnost pramení taky z určitého pocitu takové bezpečnosti a nedostatečné ambice, že totiž víme, jak to chodí. Víme, jak instituce fungují. Instituce nám zaručují určitý počet grantů, granty nedostáváme za nejvyšší hodnotu nebo za provokování nebo za bourání nějakých hranic, ale za takové, řekla bych, měšťáctví.

V každém případě mám takový pocit, že komunikace mezi lidmi a kulturou je natolik povrchní, že najednou můžeme uvidět, že to není pro lidi podstatné. Pochopitelně, že se chtějí dívat na seriály nebo chtějí číst knížky, ale nejsou v podstatě ochotni věnovat tomu příliš mnoho prostoru, svého vnitřního prostoru a peněz.

Takže se zdá, že lidé, kteří v kultuře dělají, upadli v určitou rutinu, a to vedlo k tomu, že se určitým způsobem odcizili, nejenom od publika, nejenom od společností, ale taky od toho hlavního důvodu, proč to dělají. Jsou výjimky, ale mluvím o všeobecné situaci.

A teď myslím, že pandemie nám postavila zrcadlo a v tom zrcadle vidíme, že jsme šíleně osaměli. Mluvím z hlediska někoho, kdo tvoří kulturu. A ta osamělost je trošku vina doby, ale hlavně vina nás samotných.

Jestli to chápu správně, tak covid vpadl v podstatě do krize kultury nebo do hodnotové krize kultury? Jakmile covid odejde, v uvozovkách, když to velmi zjednoduším, otevřou se podle vás kina, divadla, koncertní sály a všechno bude, jak kdyby se nic nestalo? Co to udělá s praktickou stránkou?

To je těžké říct. Myslím, že pokud jde o živou kulturu, jako jsou divadla nebo koncerty, tak myslím, že po nějaké době by se to mělo víceméně vrátit k normálu.

Čtěte také

Pokud jde o kino, to není tak zřejmé. Budou výjimečně dobré filmy, lepší filmy. Když budou filmy nudné, když budou čistě komerční, abychom vydělali peníze, tak se může ukázat, že třeba vyděláme peníze jinak, v seriálech nebo tak. Takže pokud jde o kino, je dobrým měřítkem, protože má alternativu, kterou jsou teď streamingové a VOD platformy.

A pochopitelně ty VOD a streamingové platformy nemusejí vůbec financovat film, kino tak, jak je známe, to znamená celovečeráky, které jsou víceméně osobní expresí určité skupiny nebo jednotlivců. Můžete dělat víc průmyslově a z ekonomického hlediska se pochopitelně víc vyplatí dělat seriály než jednotlivé filmy. 

Ale ty jednotlivé filmy měly něco, co mohlo být umění. A myslím si, že je potřeba umění, ono nezmizí, protože funguje od začátku lidstva. Máme potřebu umělecké exprese a potřebu příběhu, to jsou dvě potřeby, které nezmizí. A teď jde o to, aby pro lidi byla exprese komunikativní a příběh aby byl hluboký, nový a zajímavý.

Dal vám osobně covid a pandemie příležitost zastavit se, nadechnout, zamyslet, reflektovat? Jak jste to prožívala a prožíváte?

Je těžké říct něco, co by nebylo úplně banální. Prožívám to jako většina lidstva, to znamená něco mezi zvědavostí, strachem, úzkostí, netrpělivostí. To jsou pocity, které se střídají.

Čtěte také

Pochopitelně jsem se našla v takovém zvláštním okamžiku mého života, protože posledních deset let jsem v podstatě bez přestávky něco dělala a dost intenzivně. Třeba za posledních pět let jsem natočila tři celovečeráky a několik seriálů a něco jsem napsala ještě, ještě jsem měla nějakou společenskou aktivitu, takže jsem neměla chvíli, kdy bych mohla úplně nezištně trávit čas. Udělala jsem si hygienické krátké prázdniny, ale to bylo vždy – ještě něco jsem dělala, připravovala.

A teď najednou jsem se ocitla v takovém nepříjemném vakuu. Ráda trávím čas na francouzské vesnici a vždy, když jsem sem přijížděla, tak jsem přijížděla střihat. To byla zase práce. Ale tak prostě být, procházet se a dělat něco nezištného, o tom jsem vždy snila.

Najednou se sen uskutečnil zvláštním způsobem, protože jsem propagovala svůj předposlední film Pan Jones v Paříži a tři dny před tím, než se dostal do kin, tak zastavili všechno, byl lockdown, kina se zavřela. 

Od té doby trávím v podstatě většinu času tady, takže najednou ani nevím, kdy zas něco budu točit. A musím říct, že nejsem nešťastná, teda snažím se to určitým způsobem využít, najít takový vnitřní klid. Občas je to jednoduché, občas ne.

Nedá se to vztáhnout všeobecně? Představa, že by se na chvilku celý ten kolotoč, tenhle svět, zastavil, by mohlo být pro nás všechny příjemné? Ale vlastně docházíme do bodu, kdy například možnost zastavení se a reflexe se nedá vztáhnout k celé společnosti.

Mluvím o tom s určitým ostychem, protože jsem v situaci, která je, jak se tomu říká, privilegovaná ze všech hledisek, protože mám peníze, to znamená mám určité úspory, a nemusím mít úzkost, že příští měsíc nebudu mít za co zaplatit účty a dát co do hrnce, nemám malé děti. Mám dost velký dům, takže uzavření není pro mě úzkostlivé, naopak je příjemné. Takže víte, je to dost výjimečné, je to v podstatě luxusní situace.

V eseji pro magazín Talkhouse píšete, že se váš život přesunul do online světa, že jste se stala zamlklejší, uzavřenější. To je samozřejmě realita mnoha z nás. Myslíte, že se po uvolnění opatření naše emoce vrátí do původního stavu? Těšíte se na živé lidi?

Ano a ne. Myslím si, že na jedné straně vidíme takovou potřebu, zvlášť mezi mladými lidmi, že když opatření jsou trošku uvolněná, tak je okamžitě máte na ulici, třeba i v Praze jsem to viděla, anebo se dělají podzemní kluby nebo třeba protesty na ulici. Vidíme, že ta potřeba být spolu, prostě být blízko, je v lidech šíleně silná.

Čtěte také

Ale mám strach o tu nejmladší generaci, která najednou zůstala v mnoha zemích uzavřena ve svých malých pokojích u počítače. Myslím si, že to, co už se vědělo předtím, že nejmladší generace žije nejraději v určitém virtuálním světě, tak teď jenom zesílilo, protože oni do toho světa utíkají taky kvůli tomu, že rodiče jsou pořád vedle. A že určitá napětí, která vznikají, dopadají nejvíc na ty nejmladší.

Takže se obávám, že ta generace bude už jiná, že třeba ty potřeby nebude mít, že třeba takový generační autismus se může stát světovým. Uvidíme, třeba ano, třeba ne.

Účinkují: Agnieszka Holland, Vítek Svoboda
Připravili: Petr Šabata, Radek Kedroň, Anna Herza Tydlitátová, Edita Kudláčová
Dramaturgie: Zuzana Rejchová
Zvuk: Jaroslav Pokorný
Hudba: Martin Bonus Hůla
Premiéra: 7. 2. 2021

Víte, je šíleně těžké něco prorokovat, protože jedna věc, kterou jsme se naučili z pandemie, je to, že nic nevíme o budoucnosti. Takže můžeme jenom dělat simulace nebo na základě toho, co bylo dřív podobného, mluvit o určitých mechanismech, které nás můžou vést k nějakým společenským nebo politickým reakcím.

Změna se dotkla nejvíc té nejmladší a nejstarší generace, protože pro ně se svět stal šíleně nebezpečný. A v pokročilých zemích se staroba posunuje, dost dlouho cítíme, že jsme v podstatě mladí a chováme se jako mladí a najednou se ukázalo, že ten virus si to nemyslí a že společnost buď ty starší musí obětovat, anebo obětovat svoji ekonomickou situaci. Je to konflikt, který je sociologický a psychologický, šíleně komplexní. A určitě bude mít dopad na naši existenciální situaci.

Jako společenství, kdybych to vztáhl k celému světu, jak si v tomhle konfliktu vedeme?

Zle, špatně. Byly takové vlny solidarity, řekla bych, takové trošku popkulturní vlny solidarity vůči doktorům anebo vůči starým, takové pomocné akce a tak.

Ale jinak, když se díváme třeba na situaci očkování, tak vidíme, že solidarita je slabá a že jednotlivé země si začínají vakcíny prostě krást, anebo se přetahovat a vytrhávat. Ale nejhorší, co v tom je, když se podíváte třeba na Afriku, tak jsou tam země, kde nebyl očkovaný ještě ani jeden občan. Máte Izrael, kde se už 50 procent populace proočkovalo, oni na to dali hodně peněz, ale vedle je Palestina, která proočkovaná není.

Čtěte také

Takže světová solidarita nejenom nefunguje, ale ukazuje nejenom sobectví, ale i blbost, protože virus nezná hranice a v okamžiku, když polovina toho ubohého lidstva nebude očkovaná, tak to naše očkovaní je k ničemu. Virus bude mutovat a za chvíli zaútočí.

Je vidět, že lidstvo se neučí z takových zkušeností, že pud sebezáchovy není hlubším pudem sebezáchovy, že je jenom takovým sobeckým reflexem, ale zároveň, tak jako třeba s klimatickou krizí, děláme všechno, abychom se zachránit nemohli.

V eseji pro magazín Talkhouse jste popsala svoje filmy jako díla vzbuzující emoce. Kdyby byla současná situace filmem, jako že jednou asi bude, jaký by byl? Jakou emoci by si váš film o téhle době, o posledním roce a půl, nesl?

Myslím, že jeden z větších problémů, v jakém žijeme, je to, že ještě před pandemií, ale pandemie to jenom zvětšila, se stala atomizace společností a polarizace tak velikou, že zasahuje nejenom velké ideologické nebo národnostní bloky, ale zasahuje taky menší buňky. Že můžeme fungovat jedině skrz určitý konflikt.

Čtěte také

Deliberace, kompromis nebo prostě dialog, empatie – která nám pomůže pochopit jiné hledisko, které se třeba občas liší jenom málo od našeho v několika detailech, ale ty detaily jsou důležité a ty detaily můžeme buď pochopit, nebo negociovat, a to myslím ve všech rovinách osobního života, společenského života, velké politiky, mocností, glóbu a tak – jenom tohle, jenom empatie a solidarita a vzájemné pochopení a snaha o pochopení nám může pomoct vyřešit globální výzvy a nebezpečí, se kterými se měříme. Jako je třeba klimatická katastrofa nebo pandemie nebo šílené nerovnosti mezi lidmi, globální a také v jednotlivých zemích.

A my nejsme schopni tohle vůbec řešit, protože odřezáváme takové nervy nebo kanály, kterými můžeme komunikovat s druhými. A my to ničíme, docela, myslím, vědomě.

Ten konflikt, ta nenávist a ta polarizace nám dává určitou satisfakci, pocit, takový umělý pocit, že žijeme a že jsme důležití. Takže tímhle směrem myslím o příštím filmu, jak ukázat nemožnost komunikace.

Takže naší nadějí, jestli to správně chápu a zkrátím to v takové klišé, by mohla být empatie a schopnost komunikace a dialogu?

Určitě, bez empatie všichni zahyneme. Empatie nejenom pro jiné lidi, ale taky pro přírodu, pro zvířata, pro to, na čem závisíme a co je částí našeho světa.

Rozhovor si můžete také poslechnout v audiozáznamu.

autor: Vít Svoboda
Spustit audio

Související