Sociální antropoložka Lucie Trlifajová: Vize o chudobě. Mluvme o nízkých mzdách a prekérní práci

Pandemie covidu-19 je první velkou krizí, která se ekonomicky v Česku projevuje silněji v městských centrech. Najednou nejsou ohrožení jen nízkopříjmové, často prostorově a tedy i imaginaci vzdálené skupiny, ale i střední vrstva ve městech.

Tedy lidé, kteří běžně nejsou vnímáni jako chudí nebo ohrožení.

Souvisí to samozřejmě s tím, že i u nás pandemie dopadla zatím nejviditelněji na sektor služeb – jako je pohostinství, kultura, volný čas, turismus –, který je více koncentrován ve městech. Stejně podstatné ale je, že v něm pracuje více lidí na flexibilních, nebo řekněme přesněji „prekérních“ pozicích. A ukazuje se, že to je problém.

Prekérní práce: od pokladních po akademiky

V zahraničí častěji používaný pojem „prekérní práce“ popisuje efekty rostoucího přenášení rizik na zaměstnance v globalizované ekonomice, které dopadají na široké spektrum obyvatel – od pracovníků ostrahy nebo pokladní po architekty a akademiky.

Prekérní práce je charakteristická nejistotou ohledně výše a trvání příjmu, přístupu k sociální ochraně při krizové situaci, absencí odborů. Nejde tedy jen o finanční nestabilitu, ale celkovou, dlouhodobou nejistotu a omezenou možnost vyjednávání.

Čtěte také

Manažerka Simona Bagarová: Vize pro seniory. Aby každý dostal od pečovatelů a rodin péči a pozornost

V Česku se s prekaritou jako pojmem tolik nesetkáváme. Ne že by neexistovala fakticky – práce bez pevného úvazku, na živnostenských list a různé dohody je v některých odvětvích běžná.

Jen se schovává pod pozitivněji znějící pojem flexibilita.

Někdy je i pracovníky preferovaná jako hodnota, symbol kreativity, svobody. Ostatně v kombinaci s vysokými příjmy a jistotou bydlení to pro řadu lidí funguje.

Moc se nemluví o odvrácené straně, o těch, kteří se točí mezi nejistými, ne moc dobře placenými smlouvami nebo takovými pracemi doplňují nízký příjem: důchodci pracující jako ostraha, ženy, které chodí uklízet, když děti spí. Lidé v exekuci, kteří pracují za nízkou mzdu a zbytek dostanou na ruku, protože jinak by nepřežili.

Nemluví se o nich kvůli tomu, že je nezachytí indikátory chudoby, ale i proto, že nízký výdělek a neschopnost ušetřit je vnímáno jako individuální selhání, za které se sami mnohdy stydí.

Jak málo víme o prekérních pozicích

Pandemie covidu-19 nasvítila situaci lidí na prekérních pozicích. Ukázalo se, že přicházejí jako první o příjem a vypadávají ze systémů podpory. Nasvítila také, jak málo o nich víme. Poprvé se začalo počítat, kolik lidí pracuje na dohody.

Čtěte také

Chirurg Tomáš Šebek: Vize pro zdravotnictví. Chceme být zdravými občany v systému, který nás uznává

Neznalost je vidět v konstantním přenastavování kritérií podpory pro dohodáře a živnostníky, z níž sem tam někteří vypadávají a jiní se vrací. Při pandemii lze trochu chaosu očekávat, dlouhodobá neznalost situace jej ale násobí. O této skupině jsme doposud ve státních politikách neuvažovali jako o ohrožené – což je načase měnit.

Znamená to uvažovat jinak o systému sociální podpory. Má nabízet ochranu, ale dlouhodobě je utvářen představou žadatelů jako lidí, kteří se vyhýbají práci. Vévodí mu snaha omezit výdaje, nedůvěra a kontrola.

Řada lidí s nízkými a nejistými příjmy, kteří se dnes na stát obracejí jako poslední východisko, se tak k podpoře nedostane: nesplní jedno z mnoha kritérií, nezískají informace, bojí se stigmatu. Rychlá a adekvátní podpora je přitom důležitá jak proto, aby se domácnost nezamotala do pasti dluhů, tak i proto, aby se předešlo pocitu nespravedlnosti a nezájmu státu.

Je třeba problémy pojmenovat

Nízké a nejisté příjmy a tedy i zranitelnost řady lidí by ovšem neměla být primárně záplatována sociálním systémem.

Příčinu je třeba hledat v celkovém nastavení české ekonomiky. Ta je ovšem dlouhodobě postavena na prioritě nízké nezaměstnanosti, neodvisle od kvality pracovních míst. I v době konjuktury kupní síla českých mezd zaostávala za většinou Evropy. Když jsme v mezioborové expertní skupině letos aktualizovali minimální důstojnou mzdu, ukázalo se, že na ni stále nedosahuje polovina zaměstnanců.

Čtěte také

Psychoterapeut Michal Mynář: Vize pro duši. Už si nemůžeme dovolit být pohodlní a nepečovat o vztahy

Systémové změny, které by umožnily vyšší stabilitu nízkopříjmových domácnosti, zatím nevidíme ani u opatření, která stát kvůli pandemii zavádí.

Zvlášť ne u těch, která s námi zůstanou – spíše naopak: v oblasti bydlení byla zrušena daň z nabytí nemovitosti, z čehož těží nejvíce ti, které současná krize nezasahuje, nebo na ní bohatnou. V oblasti mezd vláda schválila změnu zdanění, která nejen výrazně zvyšuje schodek státního rozpočtu, ale zároveň nejvíce pomáhá vysokopříjmovým skupinám. Těm s nejnižšími příjmy nejméně.

Přijetí těchto změn je o to absurdnější, že každým rokem roste počet analýz, které ukazují, jak růst příjmu nejbohatších skupin nevede k prosperitě společnosti jako celku, ale prohlubuje její polarizaci.

V příštích měsících se budou diskutovat zásadní ekonomická opatření reagující na pandemii covidu-19, včetně využití nemalých evropských peněz. Pokud chceme vyjít z pandemie jako společnost silnější, je třeba pojmenovat nízké mzdy a prekérní práci a zranitelnosti z nich plynoucí jako problém. Legitimizovat zkušenost a obavy lidí, na které dopadá, a promítnou ji do tvorby politik.

V opačném případě posilujeme stávající nerovnosti a vytváříme nové. Není potřeba sahat hluboko do minulosti pro příklady toho, jak pocity přehlížení a nespravedlnosti negativně dopadají na demokracii. 

Poslechněte si esej v podání autorky.