Spisovatelka Radka Denemarková: Vize pro svobodu. Virus nám dal na vybranou – demokracie, totalita?

22. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Radka Denemarková
0:00
/
0:00

Spisovatelka Radka Denemarková má zkušenosti s tím nejtvrdším z režimů: její práce ji přivedla do Číny, totality, kterou na rozdíl od mnoha politiků neobdivuje. Část první vlny pandemie navíc strávila na Tchaj-wanu, v zemi, která pandemii jako jedna z mála svobodných ustála. Denemarková varuje před populismem a technokracií. Jak bychom podle ní mohli z pandemie vyjít jako lidštější lidé, začlenění do svobodných společností? Poslechněte si esej v podání autorky.

Svět po pandemii? Dojde nejspíš ke globální recesi, to není nic překvapivého.

Bojím se ale, že virus poničí a zdevastuje krizové oblasti, uprchlické tábory, Sýrii, regiony v Africe, Asii, na Středním východě. Zas to nejvíc odnesou ti nejchudší. V těchto zemích nelze organizovat práci z domova, spoléhat na zdravotní systém, neexistuje výuka online, odpovědná majetná třída. A jak chceme ve slumech dodržovat karanténu?

Účinkují: Radka Denemarková, Vítek Svoboda
Připravili: Petr Šabata, Radek Kedroň, Anna Herza Tydlitátová, Edita Kudláčová
Dramaturgie: Zuzana Rejchová
Zvuk: Jaroslav Pokorný
Hudba: Martin Bonus Hůla
Premiéra: 22. 1. 2021
Fotografie: Michaela Danelová

Jestli se virus rozšíří, zhroutí se zdravotní systémy, poroste chudoba, existuje riziko nepokojů, destabilizace už tak nestabilních zemí, nové vlny migrantů zamíří do Evropy.

Jinak věštit nemusím, vlády po celém světě včetně Spojených států už teď nehorázně zneužívají situace kolem covidu-19, aby omezily svobodu a občanská práva.

Virus prospívá mafiánskému myšlení a organizovanému zločinu oligarchů, kteří myslí jen na své firmy. A arogantní moc nechtěně prozrazuje záměr: totálně kontrolovat život, vykostit z něj všechno odlišné, nezávislé, nezařaditelné.

Víme, že svět bude jiný ekonomicky, politicky, sociálně.

Svobodný Tchaj-wan proti čínské totalitě

Tchaj-wan, kde jsem zažila první vlnu epidemie, se snažil předejít zákazu vycházení také proto, že i tady v historii za okupace a bílého teroru docházelo ve jménu „bezpečnosti“ ke zneužití moci. Vědí, že nelze občana redukovat na „šiřitele viru“, vzít mu lidskou důstojnost, omezit osobní svobody, ochromit instituce, což vede jen k další nejistotě.

Čtěte také

Byl to obrovský kontrast k Číně. Srovnávací studie dvou zemí, které mají podobnou kulturu, ale jinou mentalitu a jiný politický systém.

Tady žijí pojmy jako důvěra, kreativita, soucit, slitování. Které jsou jinak v moderní, na výkon orientované společnosti považovány téměř za sebevražedné. V době, kdy vznikají ghetta zámožných a ghetta diskriminovaných chudých, je Tchaj-wan místem, které vůbec neuvažuje v těchto omezených kategoriích. Je to prostor paralelní společnosti a netržního způsobu života, který podle teoretiků tržní ekonomiky neplatí, a tedy neexistuje. Na Tchaj-wanu je to realita.

Je nutné připomínat odpovědnost a morálku, která vychází ze samotné skutečnosti, že jsme naživu a sdílíme tuto planetu s ostatními.

Čtěte také

Hrozí to, čeho se bojím léta, co jsem popsala v Hodinách z olova: čínský model, jehož propagandu usnadňují novodobá média, digitalizace, moderní technologie. Způsob vlády, který je přitažlivý pro všechny populisty a sebestředné, prolhané oligarchy světa. Dnes se znovu vyplavuje na povrch populismus, šovinismus, rasismus, antisemitismus, sexismus. Kniha varovala (nejen) před novodobou čínskou totalitou, co může být i naší budoucností a kde se mnohé bohužel děsivě potvrdilo.

Ale i totalitní vůdci se bojí. Neviditelného nepřítele si nemohou koupit, podplatit, vydírat, unést na Krym ani na něho kleknout. Všichni populisté se bojí.

Virus přece není soutěž mezi zeměmi

Evropa je malá, ale opět nastupuje virus nacionalismu.

Po roce 1989 u nás a v západní Evropě před 76 lety nastala doba míru a nebývalého blahobytu. Ekonomické krize a změny klimatu však ukazují, že žijeme v pseudoidyle. A že je potřeba udělat změny, zajistit sociální a ekologické hospodářství. A že problémy není žádný stát schopen zvládnout sám.

Proto vnímám zvlášť citlivě, když se k moci dostávají staré struktury v hávu oligarchů, populisté a pravicoví extremisté a když jednou z prvních věcí, kterou evropské státy reagují na nějakou krizi, je obnovení hranic.

Čtěte také

V hodině pandemické pravdy se ukazuje, jak je myšlenka evropského společenství v praxi slabá, zředěná, zaměřená jen na ekonomiku. Vrátily se staré kategorie, mentalita dvacátého století, dělení na „my“ a „oni“.

Virus máme zvládnout společně, není to žádná soutěž mezi zeměmi. Virus ukazuje, jak moc jsme zranitelní, a dává nám na vybranou: buď otevřená demokracie, nebo uzavřená totalita. Svoboda projevu, nebo cenzura. Právní stát, nebo nová forma autoritářského režimu.

Potřebujeme začít od nuly, začít otázkou morálky, která vychází ze samotné skutečnosti, že jsme naživu a sdílíme tuto planetu s ostatními.

Virus jako sociální jev nás zbavuje všeho zbytečného, lživého. Vidíme, jak globální spolupráce a solidarita nefunguje, přitom je tak nezbytná k řešení problémů v souvislosti s klimatickými změnami.

Možná nastane konec patriarchátu

Krize by mohla mít i očistný efekt. Uvědomíme si, jak je důležité zdravotnictví, školství, kultura a že trh nemůže vyřešit všechno. Možná začne nová, postkapitalistická doba.

Může to být šance prohlédnout dosavadní faleš neoliberalismu, konzumu, masové produkce, myšlení technokratů, fachidiotů, vlády ekonomů. Šance vrátit se k podstatným hodnotám života.

Možná konečně nastane konec patriarchátu, čistě mužské myšlení se zastaralými ideologiemi světu škodí.

Svět už nebude jako dřív, virus nasazuje roušky, ale strhává masky.

Nikdy nebyl v posledních desetiletích ve velkoměstech světa tak čistý vzduch. Z nadhledu to vypadá, jako by virus vyslala příroda, aby se očistila a zbavila tvora, který ji ničí. Na pozadí současné krize je cítit ten pyšný antropocentrismus moderního člověka, který je přesvědčený, že všechno dokáže uspořádat.

Aby se svět zachránil a změnil k lepšímu, musí se změnit lidské vědomí a virus je z jisté perspektivy něco jako léčba zeměkoule. Varuje škůdce zvaného člověk, který způsobuje klimatické změny. Člověk se dusí, Země může konečně dýchat.

Adekvátní reakcí na mizérii světa je pro spisovatele jen literatura. Literatura je opak zbabělého mlčení, a pokud nás čeká střet s novou totalitou a cenzurou, lidé se upnou k literatuře, která dokáže postihnout a vyslovit pravdu.

Už dnes jsou v mnoha zemích oběti nové literární inkvizice, odsouzení za svá slova.

Proto se nesmíme dát a musíme zdůrazňovat, že osekávat svobodu slova znamená pošlapávat lidská práva v zárodku, překážet pravdě, dusit lidství. Čekají nás celosvětově náročné časy. Odvahy a ostrého pera bude třeba.

Poslechněte si esej v podání autorky.

autor: Radka Denemarková
Spustit audio

Související