Novinář Petr Fischer: Vize pro globální svět. Věřit nadále osvícenství je nejméně utopistická utopie

11. leden 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Petr Fischer

Petr Fischer je novinář, filozof a držitel Ceny Rudolfa Medka. Koronavirová pandemie podle něj jasně ukázala, jak dobře se s nenadálými zvraty umí vypořádat méně svobodné země a co bychom měli i my Češi a Češky udělat, abychom se nevydali cestou kontrolovaného a nesvobodného režimu. Podle Petra Fischera se pro pochopení možných následků musíme vrátit do 18. století, za francouzským osvícencem Voltairem. Poslechněte si esej v autorově podání.

Když v roce 1755 vlna tsunami, způsobená silným zemětřesením, smetla portugalské hlavní město Lisabon a vzala s sebou šedesát tisíc lidských životů, vykřikl vztekem do ruda rozpálený Voltaire svou obžalobu Boha.

Účinkují: Petr Fischer, Vítek Svoboda
Připravili: Petr Šabata, Radek Kedroň, Anna Herza Tydlitátová, Edita Kudláčová
Dramaturgie: Zuzana Rejchová
Zvuk: Jaroslav Pokorný
Hudba: Martin Bonus Hůla
Premiéra: 11. 1. 2021
Fotografie: Michaela Danelová

„Jedinou omluvou Boha za tento strašný čin,“ zvolal francouzský myslitel, „je to, že Bůh neexistuje.“

Voltaire pak sepsal svůj slavný literární pamflet Candide, v němž si ironicky dobírá všechny, kteří i po takové bezcitné katastrofě ještě důvěřují Leibnizově tezi o „nejlepším z možných světů“, ve kterém nás nechává Bůh žít.

Víra v člověka a vědu

Někde tady, praví legenda, se v evropském myšlení něco zlomilo. V Boha nepřestal věřit jen Voltaire, ale celá jedna generace intelektuálů, kteří v reakci na tsunami na pobřeží Lisabonu zvedli vlnu nového svobodného myšlení, jež zaplavilo Evropu a jemuž se začalo říkat osvícenství. Víru v Boha nahradila víra v rozum a ve vědu, víra v člověka a jeho možnosti, včetně těch morálně-etických.

Čtěte také

Moderní Evropa stále ještě čerpá z osvíceneckých kořenů, minimálně ve vztahu k vymezení lidských práv a organizaci společnosti jako svobodné demokratické republiky a také ve vztahu k vědě.

Během pandemie nové nemoci covid-19 se ale obě tyto víry vážně nalomily.

Fakt, že epidemickou hrozbu lépe zvládají přísně kontrolované asijské společnosti až polodespocie, vyvolal otázku, zda republikánské demokracie jsou vůbec připraveny na příchod nového světa globálních rizik, do něhož se noříme.

Kam se ztrácí lidství, když se na dlouhé měsíce, ne-li roky člověk odstřihne od své vyživovací kulturní pavučiny?
Petr Fischer

Ještě vážnější se zdá být zklamání z vědy, která nebyla dodnes schopna odpovědět, jak se nové nemoci efektivně bránit a jak se vyhnout jejímu šíření. Věda zkrátka není všemocná, nemůže tedy být oním novým Bohem, který se po lisabonské smrti toho původního, nebeského v Evropě narodil, stejně jako jím nemůže být Člověk, jak se ale prakticky děje, když pozdní společnosti brání každý jeden život, jako by byl ten poslední.

Jenže kdo je to ten Člověk: holá existence těla, soubor fyziologických funkcí, anebo kulturně-společenská pavučina, v níž se tělo teprve stává lidskou bytostí? A kam se ztrácí lidství, když se na dlouhé měsíce, ne-li roky člověk odstřihne od své vyživovací kulturní pavučiny?

 

Pomalá demokracie a věda

Demokracie a věda se během pandemie, která je jen jedním z projevů možných globálních rizik budoucnosti, ukázaly jako velmi pomalé.

Čtěte také

Vzdor tomu, že se během necelého roku díky šťastnému souběhu vědeckého výzkumu vyvinula vakcína, která by jindy vznikala pět let a víc, je jasné, že věda není schopna dodávat záchranné recepty na počkání. Neumí čarovat. Navíc se sami vědci dlouho dohadují na tom, co je a co není pravda, co je a co není prokázáno.

Demokratické mechanismy neustálého vyjednávání o všem také všechno zdržují, tak jako i věda jsou nastaveny na delší čas, ne na vládnutí a rozhodování ve stresu, v modu „ihned“.

Demokracie a věda, dva bozi moderních společností, se dostaly do vážného konfliktu s časem globálního světa, který zná jen jedinou dimenzi – TEĎ.

Můžeme každý napsat svého Candida. Dá se přistoupit ke změně systému. A co třetí cesta?
Petr Fischer

Co se s tím dá dělat? Můžeme každý napsat svého protivědeckého a protidemokratického Candida, o což se snaží všichni ti blázniví tvůrci a zastánci spikleneckých teorií, podle nichž se mocní tohoto světa údajně usilují skrze vymyšlenou nemoc a vlády jednotlivých států o ovládnutí a kontrolu jednoho každého z nás.

Anebo se dá přistoupit ke změně systému a naopak nastavit dokonalejší, neliberální způsob společenské kontroly, v němž jde všechno relativně rychle a hned, protože o všem de facto rozhoduje jedna jediná vůle.

A cesta třetí, cožpak není ještě alespoň jedna třetí možnost?

Nejméne utopistická utopie

Existuje – totiž vytrvat na současném, a trpělivě, vzdor zrychlujícímu se času pokračovat v dědictví osvícenství, ve vědeckém i v demokratickém optimismu, jak to na začátku prosince 2020 v projevu v Bundestagu zformulovala německá kancléřka Angela Merkelová:

Čtěte také

„Věřím v sílu osvícenství. Za to, že dnes Evropa stojí tam, kde stojí, musíme poděkovat osvícenství a víře v to, že existují vědecké poznatky, které jsou reálné a kterých bychom se proto měli lépe držet. Rozhodla jsem se v NDR ke studiu fyziky, protože jsem si byla zcela jistá, že i když lze mnoho věcí zrušit a změnit, tíhu ne, ani rychlost světla a jiná fakta také ne. A to bude platit i nadále.“

Navzdory katastrofám pandemie věřit dál v osvícenství, není to utopie? Je, ale vzhledem, k jiným možnostem utopie nejméně šílená, nejméně utopistická. 

Poslechněte si Vize z krize Petra Fischera.

Podcastovou sérii můžete poslouchat na webu Českého rozhlasu Plus, na serveru iROZHLAS, v mobilní aplikaci mujROZHLAS.cz a ve všech dalších podcastových aplikacích.

autor: Petr Fischer
Spustit audio

Související