Herec Pavel Šimčík: Vize o sobě samém. Zjevil se mi Bůh – v tichu, maličkostech, bez pomp a rámusu

1. březen 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Pavel Šimčík

Pavel Šimčík je divadelní a filmový herec a dlouholetý člen souboru Dejvického divadla. Proslavil se rolí hluchoněmého Majora v televizním seriálu Čtvrtá hvězda. V eseji se zamýšlí nad tím, jak se mu změnil v době pandemie pohled na sebe samotného. Poslechněte si, na co přišel.

Pandemie mě zasáhla asi tak jako všechny ostatní nepřipraveného a v nedbalkách. Různé večírky popíjení s kamarády a do toho různé natáčení a hraní po večerech. Takřka mi nic nescházelo. Zdálo se, že svět se ubírá tím správným směrem. Chodil jsem pozdě spát, o to později jsem vstával. Označení bohém jsem bral jako zcela normální až nudný popis mého stavu.

Čtěte také

Je mi 43 let a říkal jsem si, že se usadím tak kolem padesátky. V divadle jsem hrál i pěkné role. Na filmu toho bylo míň, ale staromládenecký život kvetl.

A pak to přišlo. Studená sprcha.

Zavření divadel, konec večírku, konec filozofování nad sklenkou něčeho dobrého. Starý mládenec se ocitl sám. Úplně sám.

Prvních čtrnáct dní jsem nevylézal ani z bytu. Chodil mi nakupovat kamarád.

Je to sen? Říkal jsem si. Zásah Boží prozřetelnosti?

Ocitl jsem se v dětství

Chodíval jsem do té doby pravidelně do kostela. Něco mi však říkalo, že mé probdělé noci se nějak neshodují se zasednutím do lavic v kostele při nedělní mši. A teď to přišlo. Říkal jsem si. Bůh se už odmítal dívat na můj „bohatý“ život a zakročil.

Po čtrnácti dnech jsem opustil byt a vydal se směrem k domovu. Směrem k domovu, kde jsem vyrůstal. Přivítala mě mateřská náruč a bratrské sevření ruky. Začal jsem žít, tak jak jsem žil kdys, než jsem odešel z domova. Zařizoval jsem nákupy a ostatní věci. Dostal jsem k užívání pokoj, kterému jsme jako děti říkávali dětský pokoj.

Čtěte také

Byl jsem doma. U svých blízkých. Ocitl jsem se v dětství.

Život plynul pokojně, až jsem narazil na máminy zápisky za posledních patnáct let. Do doby, než jsem se odstěhoval. Četl jsem. Dychtivě jsem hltal svět, který si moje máma zapisovala a v němž jsem hrál roli i já. Nebyla to hlavní role, ani vedlejší, ale bylo toho dost.

Pročítal jsem se svým životem viděným ne z ptačí perspektivy, ale pohledem svých nejbližších. „Pavel přišel nad ránem. Opět.“ Dnes hádka s Pavlem. A další.

Zápisky mi vyloudily úsměv na tváři, ale něco mi tu začalo docházet.

Nic se nezměnilo. Uvědomil jsem si. Od mého odstěhování se z domu jsem prakticky nezaznamenal žádný pokrok. Můj svět, můj úspěšný svět měl trhlinu.

Já – do té doby dobrý společník, alespoň ze svého pohledu. Ze svého pohledu také přinejmenším princ večírků a zábavný člověk. Dostal jsem možnost uvidět svůj druhý obraz. Nedůtklivý, sobecký, téměř povrchní člověk.

Byla to doba návratu

Blížily se Vánoce a s nimi i termín odkládaného vyšetření srdeční aorty. Rutinní záležitost říkal jsem si. Výsledky dopadly špatně a mě čekalo čtrnáct dní nejistoty a čekání na potvrzovací testy.

Do té doby jsem byl zvyklý každé ráno cvičit a třikrát týdně běhat. Čtrnáct dní jsem měl od doktora v podstatě povoleno jen ležet a chodit. A tak jsem ležel a chodil a zkoumal jsem, co se vlastně děje.

Čtěte také

Objevil jsem spoustu na první pohled nezajímavých věcí. Objevil jsem například korejské romantické drama a korejský jazyk. Objevil jsem nový svět nehektického pohybu na posteli, jehož opak jsem do té doby vytvářel, a spočinul jsem v závětří ticha životní něžnosti rodinného krbu.

Ano, Bůh do mého světa opravdu vstoupil, ale tím nejnepředpokládnějším způsobem. Zjevil se v maličkosti. V tichu. V lásce, se kterou mi máma připravovala večerní kakao. Zjevil se bez pomp. Bez rámusu. Zjevil se v slze dojetí mojí mámy, že jsem zase doma.

Už bydlím zase zpátky na své adrese. U sebe. Prožíváme druhou vlnu této pandemie, potvrzovací testy dopadly lépe než první testy, ale těch téměř tři čtvrtě roku zpátky u našich doslova obrátilo můj životní azimut zpátky o několik desítek stupňů.

Byla to doba návratu. Oprášení starých křivd. Odpuštění. Byla to doba mateřské náruče. Náruče, do které jsem zavítal v této neobyčejné době. V době, ve které se mi zjevil Bůh.

Poslechněte si Vizi v podání autora. 

autor: Pavel Šimčík
Spustit audio

Související