Psychoterapeut Michal Mynář: Vize pro duši. Už si nemůžeme dovolit být pohodlní a nepečovat o vztahy

Covid už je tu s námi už rok. A už rok vcelku dramaticky ovlivňuje naše životy, zpochybňuje a boří dosavadní jistoty a nutí nás zásadně měnit náš životní styl.

Za ten rok se změnilo mnohé. Když na jaře přišla první vlna pandemie a první lockdown, byla to pro většinu z nás zcela nová situace, na kterou nás nic z našich dosavadních životu nijak nepřipravilo.

Učili jsme se za pochodu. Přemýšleli, jak si pomoct sami i jak si pomoct navzájem. Za pochodu jsme vymýšleli řešení, jak zvládnout pracovat za ztížených podmínek, jak doma vzdělávat děti, jak si udržet kontakt s rodinou a přáteli či jak pomáhat komunitě.

Čtěte také

Farářka Sandra Silná: Vize pro naději. Dostali jsme šanci chovat se k sobě ohleduplněji, empatičtěji

A vše jsme dělali s vidinou toho, že celá krize nebude trvat déle než pár dalších týdnů či měsíců.

Jen málokdo přemýšlel o tom, jestli mechanismy, kterými aktuální problémy řešíme, jsou udržitelné a můžou fungovat ne týdny nebo měsíce, ale možná roky. Nadšením, entuziasmem a trochou vůle se dá překlenou téměř každá krátkodobá krize. Ale v okamžiku, kdy zjistíte, že taková krize bude trvat podstatně déle, než jste na začátku očekávali, přichází vystřízlivění a rozčarování.

Jak se zabydlet v druhé zimě s covidem

V podstatě se dá říct, že jsme se celé jaro věnovali tomu, abychom si vytvořili funkční provizorium, abychom na podzim zjistili, že toto provizorium, které nám dobře pomohlo překonat první vlnu problémů, není něco, v čem bychom byli schopni žít delší dobu.

Když řešíte krátkodobou krizi, nad spoustou věcí můžete mávnout rukou. Ale to můžete dělat týdny, ne roky.

Čtěte také

Manažerka Simona Bagarová: Vize pro seniory. Aby každý dostal od pečovatelů a rodin péči a pozornost

A tak se teď dostáváme do situace, kdy na nás dopadají nikoliv důsledky pandemie samotné, ale důsledky tohoto našeho dosavadního, příliš krátkozrakého a příliš optimistického přístupu. Z domnělého běhu na krátkou ztrať se totiž vyklubal spíš maraton.

Zkratka – aktuálně se ukazuje, že hledat jen způsoby, jak pandemii covidu přečkat, nestačí. Potřebujeme najít způsoby, jak se v ní načas zabydlet – to je výzva, kterou před nás klade druhá zima s covidem.

Co už si tady v současné fázi krize nadále nemůžeme dovolit?

No především už si nemůžeme dovolit nadále odkládat náš život na dobu po covidu. Upínat se teď k nějakému horizontu – například ke konci roku 2020 nebo k očkování – je krátkozraké a nejisté. Klidně se může stát, že nás dozvuky této pandemie budou ovlivňovat ještě roky.

Už nemůžeme být pohodlní

Jak přestat přežívat a znovu začít naplno žít – byť ve ztížených podmínkách? Vlastně je to jednoduché. Stačí se přestat zabývat tím, co aktuálně nemůžeme, a zaměřit se na to, co přes všechny překážky a omezení se svým životem dělat můžeme.

Potřebujeme si zachovat co nejpestřejší a nejplnější život – někdy navzdory všem protivenstvím.

Čtěte také

Novinář Petr Fischer: Vize pro globální svět. Věřit nadále osvícenství je nejméně utopistická utopie

Proto si aktuálně také už nemůžeme dovolit být pohodlní a vyhýbat se obtížím. I v klidných časech platí, že když člověk dbá spíš o své pohodlí než o svůj zájem, hrozí, že se později dostane do bezvýchodné situace. A v čase krize je toto nebezpečí ještě výraznější.

Pokud se budeme rozhodovat podle toho, co je jednoduché, a ne podle toho, co je třeba, a nebudeme na tom pracovat i navzdory překážkám, brzy zjistíme, že nám něco podstatného v životě chybí.

Příkladem může být omezení volného pohybu, jehož nepřímým důsledkem je omezení pohybu obecně. Lidé jsou důsledku aktuální situace víc doma a méně chodí nebo sportují. Mohlo by se zdát, že tato skutečnost má dopad především na naši fyzickou kondici, ale fyzická kondice a pohyb mají přímou souvislost s naší psychickou pohodou.

Pohyb vám nejen že pomůže vyčistit si hlavu, ale pobyt venku také zabrání tomu, abyste si vytvořili vlastní matrixovou bublinu plnou úzkosti, tvořenou existenciální obavami v kombinaci se zprávami (a fámami) ze sociálních sítí a zpravodajství.

Taková pěkná zimní procházka vám může pomoci uvědomit, že covid nemusí vyplňovat celý náš mentální horizont. A že je fajn, když vás pro změnu chvíli trápí tak banální věci, jako jsou třeba mokré boty či zeboucí prsty.

Pokud si tedy chcete udržet dobrou fyzickou i psychickou kondici, choďte na procházky. Alespoň obden. I když se vám nechce a nic vás nenutí.

A stejným způsobem zkuste přemýšlet i o dalších věcech, které je teď jednodušší nedělat, ale zároveň víte, že vykašlat se na ně vám neprospěje.

Vyplatí se udržovat vztahy

Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit a kterou už si nemůžeme nadále dovolit, je izolace, což můžu ilustrovat na příkladu ze své terapeutické praxe.

Čtěte také

Kněz a biolog Marek Orko Vácha: Vize pro občanskou společnost. Být realistou znamená věřit v zázraky

První lockdown – ten z jara roku 2020 – nesly docela špatně hlavně extroverti. Byli zvyklí neustále být mezi lidmi a najednou nemohli ze dne na den pomalu ani vyjít ze svého bytu. Pro ně to byl tehdy šok.

Během podzimního lockdownu si ale na jeho dopady víc stěžují introverti. Většina mých extrovertních klientů si totiž už na jaře našla způsob, jak zůstat v kontaktu se svými blízkými, takže se přes prvotní šok a obavy nikdy nedostali do hluboké izolace.

Naproti tomu mí introvertní klienti si na začátku libovali, že jim lockdown a celkově zpomalení vlastně vyhovuje, ale teď – po měsících ve zpočátku dobrovolné izolaci – už se také cítí osamělí a za současné situace, která moc nenahrává navazování nových kontaktů, těžko nacházejí cestu z této izolace ven.

Jednou zpřetrhané vazby se těžko navazují. A proto udržujeme své kontakty a pečujeme o svou síť vztahů – i když je to v té době těžké a i když to nejde způsoby, kterými jsme byli zvyklí. Vyplatí se to.

Poslechněte si esej v podání autora.