Psycholog Jan Krajhanzl: Vize pro náš stát. Budeme potřebovat rozum v hrsti a solidaritu

5. únor 2021
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan Krajhanzl
0:00
/
0:00

Jan Krajhanzl je sociální a environmentální psycholog. České domácnosti se podle něj propadají do stále větších dluhů, nutně potřebují ekonomickou podporu, i proto je zmatená vládní komunikace zásadnější problém, než se možná zdá. Jaké výzvy nás teď čekají? A co by nám podle Jana Krajhanzla mohlo pomoci je ustát? Poslechněte si jeho vizi. 

Nevím, jak vy, ale takový začátek roku jako letos ještě nepamatuji.

Studený, bez oslav, ztěžklý nejistotou, co nás čeká. Stále vysoké počty nakažených koronavirem, stále přetížené nemocnice. Kolik lidí prožívá nový rok v úzkosti o své nejbližší, kteří bojují na covid odděleních o život. V kolika domácnostech se ani nestihli rozloučit s někým, kdo se už nevrátí.

Jenže to není celý příběh.

Účinkují: Jan Krajhanzl, Vítek Svoboda
Připravili: Petr Šabata, Radek Kedroň, Anna Herza Tydlitátová, Edita Kudláčová
Dramaturgie: Zuzana Rejchová
Zvuk: Jaroslav Pokorný
Hudba: Martin Bonus Hůla
Premiéra: 5. 2. 2021
Fotografie: Michaela Danelová

Raketově stoupá také zadlužení řady domácností, stejně jako celé země. Přibývá napětí a únavy. Zatímco jedni propadají zoufalství, proč vláda lépe nepromýšlí a nevysvětluje svá opatření, nepřipravuje kapacity na očkování, jiní propadají spikleneckým teoriím. Za vším hledají dokonalé plány, jak zničit české podnikatele, zbavit nás krůček po krůčku svobod, zotročit, dokonce i načipovat.

To není jen bizarní kolorit informačně dezorientované společnosti. To je nedůvěra v systém, roste radikalizace.

A zatímco analytici vyděšení neschopností vlády nanejvýš nervózně okusují své tužky, na odvrácené straně frustrace se vyhrožuje násilím a vyzývá k povstání. Stačí si pustit zprávy ze Spojených států, a vidíme, kam to může vést.

Krize racionality a solidarity

Zdá se, že virus neohrožuje pouze naše zdraví, ale napadá také chronicky oslabené orgány naší společnosti.

Jaké krize se odehrávají? A co si z nich můžeme vzít? Ukážu alespoň tři.

Zaprvé – krize racionality. Výzkumy ukazují, že mnoho z nás si neumí představit rychlost šíření pandemie. Podle českého šetření ti, kteří odmítají vládní opatření, na podzim podceňovali rostoucí počet hospitalizovaných za jeden měsíc více než patnáctinásobně. Může se někdo divit, že jakékoliv opatření chápou jako buzeraci?

Čtěte také

Není to však zdaleka jen otázka inteligence. Rozum je nástroj, se kterým se učíme pracovat celý život. Během krize nám přitom chybělo několik znalostí a dovedností, které by nám pomohly lépe proplout rozbouřenými vodami pandemie:

Například umět si představit exponenciální vývoj – a díky tomu vědět, že zatím volné kapacity nemocnic se mohou během pár dnů či týdnů zaplnit. Pochopit, že infarkt ani rakovina se na rozdíl od koronaviru lavinovitě nešíří společnosti. A proto je zbytečné je srovnávat, proto jsou opatření proti epidemii potřeba. Umět vyhledat důvěryhodné zdroje. Vědět, kolik tvrdé a mravenčí práce je za vědeckým výzkumem. A v čem se liší od příspěvků různých selfpromotérů, ezoteriků a celebrit.

S tím vším může pomoci každé zodpovědné médium. A hned jak to půjde, tak i školy. S matematikou, která řeší praktické situace ze života. Stejně jako výuka mediální výchovy, kritického myšlení nebo badatelsky orientovaná výchovy.

Každopádně rozum nemůžeme oddělit od citů. Čím více se někteří z nás koronaviru ve skrytu duše bojí, tím více ho navenek popírají. Čím krutěji dopadají na naše živobytí opatření vlády a čím více se nám nedostává ekonomické podpory, tím více vzteku v nás vyvolává každá zmínka o rizicích epidemie. Do toho stres z distanční výuky, z home office.

Všechno je to tím složitější, že nepsanými hesly naší společnosti jakoby bylo „dopřej si“, „užívej si“. Hédonismus a individualismus jako hlavní program naší doby. Jenže pivo, nákupy nebo sjezdovky přece nikdy nemůžou být důležitější než lidský život.

Čtěte také

Tragédie se kolem nás odehrávají dnes a denně... S maminkou na přístrojích se loučí dcera. Pláče. Ještě dlouho jí bude v noci budit úzkost, jestli o Vánocích nemohla udělat pro její ochranu víc. Táta, sotva popadá dech, si přeje slyšet v telefonu své dvě malé děti. Je to naposled.

Ta rostoucí čísla, to jsou umírající lidé. V průměru zkracuje covid-19 život o deset let.

Někomu o rok, někomu o třicet let. Prarodičům. Rodičům. Kamarádům.

Vím, toho stresu je hodně, ale zůstaňme lidmi. Nebuďme zrůdy. Nezavírejme před tím oči. Nedovolme, aby nás frustrace zbavila soucitu. Přece umíme chvíli počkat, něco vydržet. Nedovolme, aby to ostatní zlehčovali. Mezi lidmi bez solidarity, empatie a soucitu se přece žít nedá.

Nezapomínejme ani na ty, kteří prožívají těžké životní období mimo nemocnice. Je jich spousta. Pečujme, jak se dá, o druhé i o sebe. Je to právě teď to nejdůležitější, co můžeme udělat.

Krize našeho státu

Když loni exekutiva naší země nezvládala, byli to sami lidé, zezdola, kteří šili roušky, programovali aplikace na trasování, rozjížděli antigenní testování.

Jenže klopýtáme od lockdownu k lockdownu, umírají tisíce lidí. Zbytečně. Ukazuje se, že aktivita zdola nestačí, paralelní stát si nevybudujeme. Naše země to prohrává způsobem, který od vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 nemá obdoby.

A to je třetí krize, našeho státu.

Pamatujme si: český stát, ten není JEJICH. Česká republika, to jsme MY, náš společný projekt.

Čtěte také

Pro všechny další krize potřebujeme stát, který umí zaměstnat dostatek šikovných, pracovitých lidí. Stát, který se rozhoduje na základě kvalitních dat a aktuálních vědeckých poznatků. Stát předvídavý, nejen pár týdnů dopředu (kéž by!), ale připravující se na výzvy příštích desetiletí. Stát bez rakousko-uherské byrokracie (znáte to: deset štemplů, deset podpisů), který pomáhá rychle a flexibilně. Stát hospodárný, rozhodně však bez plošných a tupých škrtů, ostatně na dlouhodobé podfinancování hygienických stanic bolestivě doplácíme právě teď. A samozřejmě stát, který umí v takových situacích důvěryhodně a přesvědčivě komunikovat se svými občany.

Vím, mohl bych brnkat na veselejší strunku. Ale falešné útěchy nám některá média v předchozích měsících servírovala víc než dost. Přimlouvám se, raději se dívejme do budoucnosti pozorně.

Naši zemi čekají v příštích letech další problémy. Propastné rozdíly mezi centry naší země a periferiemi. Vysychající a vymírající česká krajina. Zadlužení země. Stárnutí populace a důchodová reforma. Řešení dluhových pastí. Transformace ekonomiky a energetiky.

Čtěte také

Zřejmě největší výzvou přitom bude změna klimatu. Zatímco v boji s koronavirem se dá každý přešlap vlády napravit během pár týdnů, emise skleníkových plynů v atmosféře mají setrvačnost dvacet třicet let – tedy právě tak dlouho budeme čelit negativním dopadům dosavadních rozhodnutí. Jen si to představte.

Jedno z takových rozhodnutí učinila závěrem roku uhelná komise. Konec uhlí navrhuje vládě až na rok 2038. Bez zpracování podkladových analýz, které se sama zavázala připravit. Podobnost s řešením epidemie bije do očí. Stejný hazard, jen s mnohem nebezpečnějšími a dlouhodobějšími dopady.

Máme před sebou spoustu výzev, spoustu práce. Abychom v těch zkouškách uspěli, budeme potřebovat rozum v hrsti, solidaritu a empatii. A také moderní český stát, který bude společným projektem nás všech.

Držme si palce, bude to ještě jízda.

Poslechněte si esej v autorově podání.

autor: Jan Krajhanzl
Spustit audio

Související