Apolena Rychlíková: Sociální služby nejsou jen domovy seniorů. Kdo všechno propadá koronavirovým sítem?
Zprávy o tom, že se nákaza covidem-19 nekontrolovatelně šíří mezi nejohroženější skupinou, tedy lidmi v domovech pro seniory, se objevují takřka každý den.
Spolu s tím se dozvídáme i takové věci, že z nějakých důvodů není dostatek testů, že v minulosti neprobíhalo testování personálu, že se nemocné lidi nedaří izolovat.
Čtěte také
Především kolem tolik potřebných testů se točí celá řada pochybností, zpoždění dovážky se přímo podepsalo na zhoršení nákazy a má tragické důsledky. Vláda nedokázala ochránit ani ty, o kterých se prokazatelně vědělo, že ochranu potřebují především. Ve stínu tohoto selhání se však nachází mnohé další, o kterých se zdaleka tak často nemluví.
Jak se vlastně v období pandemie žije lidem, kteří se potýkají s duševními problémy? Co o nich víme? Jak snáší třeba to, že musí být uzavření v různých psychiatrických léčebnách, kam dnes v řadě případů nikdo nesmí ani na návštěvu?
A co lidé s různými formami mentálního postižení, kteří žijí buď v chráněném bydlení, nebo pak přímo v ústavech s pečovateli a pečovatelkami a může pro ně být náročné se s pandemií a omezeními, které s ní souvisí, vyrovnat? Co děti v dětských domovech, které po zavření škol tráví v těchto zařízeních celé dny, týdny, měsíce a spolu s nimi jejich vychovatelky a vychovatelé?
A co ti „druzí“?
„Na nás se úplně zapomnělo,“ zní z úst těch, kteří pracují v dalších sociálních službách – starají se o lidi s postižením, psychiatrické pacienty nebo opuštěné děti. Přitom řada lidí, kteří mají nějaké obtíže – typicky lidé s Downovým syndromem –, patří k ohroženým skupinám také už jenom kvůli fyzické predispozici a nákaza koronavirem by u nich mohla mít těžký průběh.
Čtěte také
Kromě zdravotních obtíží tu jsou ale i ty psychické. Lidé, kteří jsou i v běžné době izolovaní a pro které je důležitý nějaký denní režim, snášejí pandemii hůře. Ředitelé dětských domovů mluví o tom, že někteří klienti se ve chvíli, kdy bylo vyhlášeno omezení pohybu, rozhodli utéct. Zmiňují také obří zátěž, která se váže k organizování výuky.
Obzvlášť děsivé jsou zprávy o tom, že někteří rodiče nezvládají náročnou každodenní péči a prostě své děti „raději“ umístí do děcáku. To se občas děje i v časech mimo pandemii, ale nároky spojené s distanční výukou v kombinaci s prohlubováním sociálních problémů můžou pro některé chudé a méně vzdělané rodiče být poslední kapkou.
Čtěte také
Uzavření domovů navíc může znamenat, že se děti přestanou vídat s rodiči i o víkendech, protože nemůžou jezdit domů. Až pandemie skončí, bude nutné přemýšlet, co podobné situace způsobily, jak se na všech podepsaly z psychologického hlediska – některé rány totiž můžou být opravdu hluboké.
Většina sociálních zařízení se vedle každodenních provozních problémů potýká i s vysokými počty nakažených. Jak mezi klienty, tak mezi personálem. Právě toho je ale nedostatek a někteří lidé tak pracují mnohem víc než normálně. Vedle toho se pracující musí rozhodovat rychle, protože schází metodické pokyny a všechno se mění hodně chaoticky.
Za zdmi různých léčeben, pečovatelských domů, domovů pro děti a dalších institucí tak dochází k postupnému vyčerpání personálu a panují obavy, jak se pandemie zvládne, pokud se ji brzy nepodaří zkrotit. Už teď je ale jasné, že se vládě Andreje Babiše (ANO) nepodařilo ani to základní: postarat se o ty, kteří její pomoc teď nejvíc potřebují. Bohužel se zdaleka nejedná jen o seniory.
Autorka je komentátorka serveru A2larm
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
