Jak se osidlovalo české pohraničí. Německou půdu obsadili Češi, z majitelů byli bezmála otroci

V době druhé světové války náležely české pohraniční oblasti v rámci župy Sudety k nacistickému Německu. Připadly mu na základě mnichovské dohody, která Německu připojila ty československé oblasti, kde žila nadpoloviční většina Němců.

Čtěte také

Jak vypadalo dosídlení Šumavy? Náš dům zabavili a museli jsme odejít. Venku už ale stály dvě rodiny z Rumunska, vzpomíná pamětník

Když po konci války vstoupily v platnost ústavní dekrety o odebrání občanských práv československým Němcům a Maďarům a následně i dekret o propadnutí jejich pozemkového majetku, začalo v českých zemích vyhánění Němců za hranice.

Současně s tím se Češi a Slováci ujímali jejich majetku. Nejvíce tyto procesy postihly samozřejmě pohraničí. Bylo zde mnoho oblastí, kde Němci tvořili drtivou většinu obyvatel, mnohé obce byly čistě německé. Hrozilo tedy, že o půdu a úrodu ale i továrenské provozy v těchto místech se nebude mít kdo starat.

Otrocká práce

Z českého vnitrozemí ale i ze Slovenska přicházeli osídlenci připraveni ujmout se původního německého majetku hned od prvních poválečných týdnů. „Můžeme mluvit doslova o divokém osidlování,“ hodnotí historik Tomáš Dvořák.

Čtěte také

Komunisté slibovali rumunským Slovákům, že budou moct na Šumavě pěstovat papriku a kukuřici, říká spisovatel Sichinger

Poválečná republika ještě neměla detailně připraveny mechanismy a pravidla rozdělování německého majetku, ale lidé přijížděli a zabírali si majetek podle vlastního uvážení.

„Někteří šli skutečně s ideály a snahou pomoci republice, nebo začít svůj život jinde a znovu, jiní ale přijeli jen s cílem drancovat a obohatit se. S ukořistěným majetkem se vraceli do vnitrozemí,“ popisuje historik Martin Veselý chování takzvaných zlatokopů, které tehdy kritizoval tisk i představitelé státu, včetně prezidenta Edvarda Beneše.

Bylo rychle zapotřebí ustanovit orgány, které by do chaosu vnesly řád. „Nejaktivnější byla komunistická strana, která řídila většinu osidlovacích akcí. Rozdělovat majetek tří milionů lidí byla lákavá příležitost, která se dala všelijak využít. Především politicky. Komunisté předpokládali, že v nových osídlencích by mohli získat voliče,“ vysvětluje historik Andreas Wiedemann.

Nahradit tři miliony vysídlených ovšem nebylo snadné. Sice hned od prvních týdnů se lidé do pohraničí jen hrnuli, jenže měli zájem osidlovat především úrodné oblasti, ujímat se bohatých statků a výnosných živností. V méně zajímavých oblastech a segmentech lidé chyběli.

Čtěte také

Nejdřív přišlo vysídlování a pak zas osídlování pohraničí

Ale zároveň začali chybět také lidé ve vnitrozemí.

„A nešlo jen o nedostatek kvantitativní ale i kvalitativní. Do pohraničí se totiž vydávali především zemědělští dělníci; čeledíni, děvečky, deputátní rodiny, které pracovaly na statcích částečně za peníze, částečně za úrodu. Ti všichni cítili, že v pohraničí se jim otevírá možnost konečně hospodařit na svém,“ říká historik Dvořák.

Náhle tedy zmizely síly, které pracovaly na polích. Z někdejších kmánů byli během několika dní páni a nebylo, kdo by sklidil úrodu.

Řešení se nabídlo v podobě Němců určených do odsunu. Dobytčáky s Němci, které měly původně vyrazit do Bavorska nebo Saska, se vydaly do českých zemědělských oblastí.

Čeští statkáři si pak mezi ženami, dětmi a starými lidmi (němečtí muži byli buď ještě na cestě z fronty, v zajetí, nebo padli) vybírali novou čeleď. Jak se shodují pamětníci i historici, tato praxe neměla daleko k otrocké práci.

První díl seriálu Osidlování pohraničí je věnován zejména dění v roce 1945 v pohraničních oblastech. Hovoří o nich tři historici: Andreas Wiedemann, Tomáš Dvořák a Martin Veselý. Slovo mají i pamětníci a dobovou atmosféru přibližují archivní nahrávky.