Komunisté slibovali rumunským Slovákům, že budou moct na Šumavě pěstovat papriku a kukuřici, říká spisovatel Sichinger

Nedávno mu vyšel román Divocí sekáči, ve kterém právě tuto dobu popisuje. „Vypátrat potomky rumunských Slováků, kteří tam po válce přišli, je opravdu strašně těžké a systematicky se to v podstatě ani dělat nedá. Protože se po Šumavě různě stěhovali.“

Tehdy si politici vzpomněli na krajany, kteří odešli v 19. století za snem o lepším výdělku na území dnešního Rumunska.
Martin Sichinger

„To znamená, že přišli do nějaké vesnice, kde jim bylo komunistickou propagandou něco slíbeno – například budete moci pěstovat papriku, jinde kukuřici, ale to by například na Kvildě opravdu nešlo,“ popisuje své pátrání.

„A protože píšu o Šumavě další knihu, tak jsem to dost nechával náhodě… Nějaký systematický průzkum to opravdu nebyl,“ doplňuje.

Čtěte také

Odsun očima dětí. Příběhy českých Němců, kteří museli opustit svou vlast

Poté, co byli z pohraničí vysídleni Němci, zbyla na vesnicích i menších městech prázdná stavení, a to hlavně po těch, co pracovali v zemědělství a lesnictví.

„Většina německých lesních dělníků bylo odsunuto – nikdy to nebylo ve sto procentech –, takže tam bylo nutné sehnat novou pracovní sílu. A jedna možnost, která se nabízela a jednalo se o tom už za války, byla nesnažit se dosídlit germánské obyvatelstvo, ale někoho, kdo má slovanský původ. A politici si vzpomněli na naše krajany, kteří odešli v 19. století za snem o lepším výdělku na území dnešního Rumunska.“

Rány se nezahojily dodnes

Měli nahradit obyvatelstvo, které ale české pohraničí obývalo po staletí, rány se tam nezahojily dodnes.

Čtěte také

Následky odsunu Němců a osidlování pohraničí jsou patrné dodnes, říká historik Andreas Wiedemann

„To nejdůležitější je, a je to vidět na vesnicích, které v Pošumaví vysídleny nebyly, že mají fungující komunity, lidé se k sobě chovají moc pěkně. Bohužel tam, kde k vysídlení došlo, společenský a kulturní život téměř neexistuje. Lidé jsou zabarikádovaní ve svých domech a nechtějí o sousedech nic vědět.“

„Často se mi stává, že za mnou na nějakých knižních akcích přijde slečna nebo paní, která říká, že se do nějaké té vesnice v Pošumaví přistěhovala a nikdo jí nechce říct nic o minulosti… To je ten největší rozdíl. Vím, že znovu rekonstruovat veřejný život po roce 1989 trvalo určitou dobu, ale pak vidíte, že to v mnoha vesnicích nebo obcích a městečkách funguje, ale jinde ne,“ uzavírá.

Celé Hovory najdete v audiozáznamu, ptá se Naděžda Hávová.