Devadesátky ve filmu: Od pádu Barrandova k Nahotě na prodej

Český a slovenský film disponoval před listopadem 1989 přes složitý tok financí na dnešní dobu neuvěřitelnými rozpočty. Odborníci ho odhadují až na 300 milionů korun ročně, což by v dnešních cenách představovalo miliardy.

S Barrandovem byl konec

Václav Marhoul nastoupil jako vítěz konkurzu do funkce ředitele největšího českého filmového studia na podzim 1990. Tehdy ovšem netušil, že nastupuje jako kapitán parníku, který zasáhlo torpédo hluboko pod čárou ponoru. Když mu finanční ředitel Barrandova sdělil, že do dvou měsíců čeká studio bankrot, bylo na záchranu už málem pozdě.

Čtěte také

Začíná nový cyklus pořadů Devadesátky – kdo si je pamatuje, ten je neprožil

Jak se to mohlo stát? V euforickém chaosu roku 1990 bylo po nátlaku nemalé části filmařů rozhodnuto o zrušení Ústředního ředitelství čs. filmu, známého hlavně jako cenzurní orgán.

Až pozdě se ukázalo, že tím byl zároveň přerušený životně důležitý „penězovod“, který začínal vstupným v kinech a končil prostředky na výrobu filmů. Celý systém financování stále ještě státního filmu se tak na přelomu let 1990 a 1991 filmu zasekl, respektive zkolaboval.

Obecná škola

Marhoul následně propustil z Filmového studia Barrandov pro nadbytečnost asi 1,8 tisíc lidí, a to včetně scenáristů a režisérů v pracovním poměru. Mezi jinými Zdeňka Svěráka, paradoxně autora posledního skvělého scénáře státní éry, totiž Obecné školy.

Zdeněk Svěrák v šatně Divadla Járy Cimrmana (rok 2025)|foto:Jan Sedmidubský, Český rozhlas

Celou řadu už roztočených filmů roku 1991 filmů Marhoul z moci ředitele zastavil a nově do výroby zadal pouze Obecnou školu, protože scénář Zdeňka Svěráka vykazoval neopomenutelné kvality. Rok 1991 byl tak navzdory úspěchu tohoto filmu pro český film nejkritičtějším obdobím. Byla to doba, kdy podle Marhoulových slov „nebylo ani na uhlí“.

Kromě mimořádné dotace ministerstva kultury, která odvrátila to nejhorší, nakonec první peníze přinesla Barrandovu až první zahraniční zakázka, americký film Swing Kids (uveden 1993) natáčený v Praze.

Cesta Víta Olmera

Pikantní je, že scénář Obecné školy psal Zdeněk Svěrák původně pro Víta Olmera, se kterým v polovině 80. let natočil dva dodnes ceněné filmy Jako jed a Co je vám, doktore? Olmer však vytušil příležitosti nové doby a brzy po listopadu 1989 začal chystat adaptaci Škvoreckého vojenské frašky Tankový prapor.

Čtěte také

Tankový prapor i Zbabělci museli nejdřív projít cenzurou. Škvorecký bojoval o řádky i celé kapitoly

Na návrh šéfa jedné z tvůrčích skupin Barrandova Miroslava Vydry převzal tedy scénář Obecné školy scenáristův syn Jan Svěrák. Bleskurychle ho natočil jako svůj celovečerní debut – a film to dotáhl až na nominaci na Oscara.

Mezitím začal Vít Olmer natáčet Tankový prapor de iure „protizákonně“ – tedy v době stále platného dekretu Edvarda Beneše o zestátnění kinematografie. Film byl uveden v létě 1991 za přispění obrovské reklamní kampaně, která vrcholila spektakulární premiérou, kdy na plošinu k pražskému Kongresovému centru přiletěla helikoptéra s Josefem Škvoreckým.

Olmerovu porevoluční situaci komentuje filmograf Národního filmového archivu Tomáš Hubáček: „Kdysi tvůrce intelektuálních a vážných filmů velmi rychle pochopil, že důležitý v nových časech bude komerční potenciál a úspěch filmu. Už nešlo o nějaká výročí nebo dramaturgické plány, ale o to, zda si film na sebe vydělá.“  

Privatizační komedie a Jonák ve filmu

Divoká a chaotická 90. léta pomáhá podle Tomáše Hubáčka pochopit žánr takzvaných restitučních nebo privatizačních komedií o tom, jak chudák díky restituci ke štěstí přišel. A typická je také drsná kriminálka z porevolučního podsvětí Nahota na prodej (další film Víta Olmera), ve které hrál i dobový kontroverzní podnikatel Ivan Jonák.

Majitel Discolandu Sylvie Ivan Jonák|foto:Dan Materna, MAFRA / Profimedia

Nakonec možná nejzdařilejší výpověď o jistých formách porevolučního buranismu natočila Věra Chytilová, přičemž její film Dědictví aneb Kurvahošigutntág stačil během třiceti let zlidovět jako snad žádný jiný její počin.

Snad to byla trochu i režisérčina zlobná odpověď poměrům, ve kterých začalo jít o peníze „až na prvním místě“, a kdo se nepřizpůsobil, postupně odcházel ze scény, protože státní podpora filmu se trochu zmátořila až po několika letech.

Studio Barrandov bylo jako „strategický podnik“ v roce 1991 zařazeno do takzvané velké privatizace a nakonec se díky vítěznému projektu Václava Marhoula a dalších lidí z filmové branže postavilo na nohy, byť s mnoha peripetiemi a dramatickými momenty, ať už se týkaly ekonomiky, nebo lidských vztahů.

Po letech se dá říct, že český film mohl po divoké jízdě počátku 90. let dopadnout o dost hůř. Znakem jeho postupného vzkříšení byl i Oscar za rok 1996 pro Kolju, další film otce a syna Svěrákových.

Celý pořad Jana Sedmidubského najdete v audiozáznamu, poslechněte si i další z cyklu Devadesátky.