Devadesátky: Četlo se všechno a všude

Porevoluční vývoj byl v literatuře bouřlivý, podobal se nekonečnému happeningu. Imperativem se stalo poopravené původní budovatelské heslo Lidé, bděte, na Lidé, čtěte. A četlo se všechno a všude, zejména knihy nové nebo donedávna zakázané.

Čtěte také

Začíná nový cyklus pořadů Devadesátky – kdo si je pamatuje, ten je neprožil

„Kdyby sem v prvních měsících po listopadu 1989 přijel někdo, kdo nic neví o Československu, a jen tak chodil po ulicích, musel by si pomyslet, že jsme si tu sametovou revoluci museli udělat proto, abychom mohli číst knížky,“ říká literární teoretik a historik vědec Jiří Trávníček.

Prodávalo se z korby náklaďáčků a dodávek přistavených na pěších zónách. Kamenným knihkupectvím konkurovaly jednorázové stánky nadšenců, kteří ráno vyfasovali nově vytištěné knihy přímo v tiskárně – a před polednem už prodávali z improvizovaného stánku na pěší zóně v Praze nebo Brně.

Prodával se tak Škvorecký a Kundera, a to vedle nově vydaných knih o józe a erotické literatuře. Mnoho knih mělo otřesnou grafickou kvalitu, byly plné tiskových chyb a překlady občas připomínaly dnešní výtvory umělé inteligence.

Erotika i Cibulkovy seznamy   

Všechny tři proudy literatury – domácí oficiální, domácí neoficiální čili samizdat a exilová – se slily do jednoho rybníka a začaly si navzájem konkurovat. A přibyly zcela nové žánry, jak vzpomíná knihkupec Jan Kanzelsberger: „Prodávalo se všechno – od erotiky až po Cibulkovy seznamy.“

Čtěte také

Vnitro po listopadu 1989? Estébáci byli naštvaní, že je porazil zrovna ten buržoazní synek Havel, odpovídá historik Žáček

Zkušenosti Kanzelsbergera a nakladatele Aleše Lederera – oba začali podnikat před koncem roku 1989, tedy v době, kdy ještě neexistovala legislativa –, dokládají, že se vedle rychlých úspěchů prvních let nedalo vyvarovat chyb, takže přišly i prohry.

Kanzelsberger se v branži pohyboval už od roku 1967. Po listopadu si splnil sen a vybudoval dnes největší knihkupecký řetězec v Česku. V této branži patřil k několika málo připraveným, takže jen během několika let otevřel ve své době nejmodernější a největší pražská knihkupectví na Václavském náměstí, dnes už bohužel zaniklá.

Aby nedošel dech

Postupně tak krachovala velká státní nakladatelství – včetně hodnotných, jako byl Odeon. Jejich redaktoři se přesouvali do vznikajících nakladatelství soukromých.

Byla to doba, kdy se daly vydělat velmi slušné peníze na vydávání Pavla Tigrida či Alexandra Solženicyna, ale zároveň prodělat kalhoty na špatném odhadu nákladů nových bestsellerů.

Čtěte také

Devadesátky své oběti měly. Establishment starého režimu si to ale zasloužil, míní publicista Jiří Peňás

Brzy po listopadu se počet nových nakladatelství vyšplhal k několika tisícům, nemalá část z nich byla „nakladatelstvím jediné knihy“, případně svou činnost ukončili do konce dekády. Příkladem je nakladatelství Hynek s ambiciózním projektem na vydávání spisů známých českých autorů – například Ivana Klímy, Arnošta Lustiga, Jaroslava Putíka.

I tam, kde začátkem 90. let zažili rychlý start, někdy v bouřlivém tržním prostředí s vydáváním nových titulů trochu přibrzdili – týkalo se to i Ledererova Prostoru nebo brněnského nakladatelství Atlantis, které postupně a v souladu s autorovou intencí začalo velmi pomalu vydávat léta zakázané nebo nově napsané romány Milana Kundery.

Dálkový výslech – pozdrav nové doby

Radikálně se zkrátila cesta od autora ke čtenáři. Doby, kdy státní nakladatelství se svými edičními plány sušila rukopisy po mnoho měsíců kvůli cenzuře, nebo nedostatku papíru, skončily prakticky okamžitě.

Čtěte také

Rusista a novinář Libor Dvořák. Co ho vedlo k překladu Vojny a míru bez objednávky od nakladatele?

Všechno šlo jako na drátkách a jen v řádu týdnů. Prvním takovým bleskovým vydáním byl rozhovor Václava Havla s Karlem Hvížďalou Dálkový výslech. Knihu sice vydalo ještě státní nakladatelství Melantrich, ale vrhlo ji na trh během několika dnů, ještě v prosinci 1989. A byla to hned dvojí trefa – šlo o skvělý vánoční dárek i propagaci prezidentského kandidáta, zvoleného do funkce 29. prosince 1989.

Kdo napíše novou Sekyru, Žert nebo Smrtelnou neděli? Taková otázka visela vzhledem k bouřlivým společenským změnám dlouho ve vzduchu, až se nakonec ukázalo, že nic takového už asi nejde napsat.

Čtěte také

Kundera je ve Francii dodnes čtený a obdivovaný, popisuje bývalý ministr kultury Jack Lang

Vzhledem k rozpadu sdílených zkušeností postmoderního světa. Kontext společnosti se oproti 60. letům nejenom zásadně změnil, ale i roztříštil.

Literární historik Michal Přibáň k tomu dodává: „Nikdo si neuvědomil, že svoboda přináší chaos, jehož podstatu pravděpodobně nejde vyjádřit. Očekávání velkého společenského románu nebylo ani tak politické. Čekala se prostě odpověď na otázku: ,V čem žijeme a jaký je svět, do kterého jsme se v lednu 1990 probudili?‘ A na tu otázku žádný román neodpověděl, protože na ni komplexně odpovědět nejde.“

Poslechněte si celý pořad v rámci cyklu Devadesátky, připravil Jan Sedmidubský.