Český film mezi Stalinem a Hitlerem
Český film mezi roky 1944 – 1948 je tak trochu zasutou kapitolou, zapadlou do skuliny mezi dvěma vyhraněnými epochami. Proč se právě v době 2. světové války čeští filmaři rozhodli, že po válce už český film nebude věcí soukromníků, ale státu?
Nešlo jen o jakýsi odosobněný proces proměny jednoho hospodářského a kulturního odvětví. Jako obvykle, když se bortí dosavadní režim, neslo to s sebou dramatické lidské osudy, mimo jiné Miloše Havla, majitele Barrandova i Lucerny, který doplatil na nacismus i komunismus.
Zábava, nebo umění?
Má být film komerční zábava, nebo dotované umění? A i když bude obojím, kde na něj vzít dostatek prostředků? O tom se v Československu uvažovalo už od poloviny 30. let. Pak ovšem přišla válka, Němci postavili český film do latě, povolili mu jenom omezenou existenci na dobu určitou, čili do předpokládaného německého vítězství.
Čtěte také
Miloš Havel jako majitel Lucernafilmu a nejdůležitější český filmový producent byl jedním z těch, kdo za protektorátu pomáhali držet český film nad vodou. Za cenu velkých kompromisů, nutnosti jednat s nacistickými pohlaváry a nechat se vydírat jejich nehoráznými požadavky. Nakonec byl pod tlakem nucen barrandovské ateliéry prodat, zbyl mu jen marginální podíl.
Vymohl si ale možnost natáčet dál české filmy a v posledních měsících války jejich natáčením dokázal uchránit řadu českých lidí od totálního nasazení. Možná očekával, že s ním po válce za tyto zásluhy bude vlídně zacházeno. Spletl se.
Filmové žně: pod svícnem tma
Když v létě 1941 ve Zlíně proběhl druhý ročník přehlídky Filmové žně, sjeli se do Baťova města na pár dní všichni, kdo v českém filmu něco znamenali – režiséři, filmové hvězdy, kameramani, manažeři filmových společností. Právě na této přehlídce se ovšem také kuly plány, co po válce udělat s českým filmem, respektive jak ho dostat pod státní křídla.
Čtěte také
Mělo by to své výhody – film byl ve 30. letech nejistým podnikáním, protože od začátku zvukové éry přišel o možnost snadné distribuce v cizině, a navíc se natáčení zvukového filmu oproti němému zásadně prodražilo.
Už před 2. světovou válkou se filmoví producenti snažili získávat státní podporu pro filmy, které by přesáhly úroveň běžné komerční produkce. Bylo vcelku zjevné, že pokud se mají natáčet historické velkofilmy, filmy se „státotvornou“ tematikou (typicky prostředí armády) nebo náročné umělecké experimenty s malou návštěvností, bez státních peněz to nebude možné.
Státní film připravili už Němci
Dalšímu vývoji velmi pomohla centralizace výroby za nacistů, například všichni filmaři museli být povinně členy Českomoravského filmového ústředí (vytvořeného po vzoru Říšské filmové komory). Počet natáčených filmů ke konci války klesal, ale prostředky do nich vložené byly čím dál velkorysejší.
Extrém v tomto smyslu představoval například Vávrův film Rozina sebranec (1944-45), s finálním rozpočtem bezmála 25 milionů protektorátních korun. Jeho natáčení se protahovalo a nakonec byl uveden jako jeden z prvních státem vytvořených filmů, přestože jeho výrobu financoval ještě Miloš Havel se svým Lucernafimem. O tom se v titulcích nenašla ani zmínka.
Vávrova odplata Miloši Havlovi
Vávra byl po celou dobu války v podstatě pod ochranou Miloše Havla, který jej zaměstnával prací na důležitých a prestižních projektech, a tím ho zřejmě uchránil i od práce na filmech německých. Kromě historických filmů Vávra točil i společenská dramata, jako bezmála neorealistický film Štastnou cestu, kde dal režisér unikátní hereckou příležitost Adině Mandlové, Nataše Gollové či Jiřině Štěpničkové v rolích prodavaček obchodního domu.
O to nepochopitelnější se jeví jednání nejenom Vávry, ale i dalších lidí z filmové branže, kteří se Havla po válce nejenom nezastali, ale dokonce proti němu psali nemravná a vykonstruovaná udání.
Vše odpuštěno? Ale jak komu…
Po květnu 1945 se zkrátka mnohá kariéra budovala na zádech těch, kdo se ocitli na zemi. Kromě Miloše Havla se to týkalo Adiny Mandlové, Lídy Baarové, ale také do značné míry Nataši Gollové nebo Hany Vítové, které se provinily tím, že natočily jeden či dva filmy pro německou společnost Pragfilm, která vznikla po obsazení Barrandova Němci.
Přičemž mužským představitelům v těchto filmech, jako třeba Otomaru Korbelářovi nebo režisérům jako Martin Frič, Miroslav Cikán nebo Vladimír Slavínský, bylo tak či onak odpuštěno. Nemluvě o technickém personálu, který se na výrobě německých filmů na Barrandově podílel. Typickým příkladem je Jan Stallich, kameraman prvního českého barevného filmu Jan Roháč z Dubé (1947).
Sověti na Barrandově
Mimochodem, na ukořistěný německý materiál Agfacolor natáčeli na Barrandově těsně po válce především sovětští režiséři, mezi nimi i Stalinův dvorní režisér Michail Čiaureli, který tu od roku 1948 natáčel ateliérové scény velkofilmu Pád Berlína, ve kterém si roli Hermanna Göringa „střihl“ Jan Werich.
Čtěte také
Stallich přitom po celou válku natáčel filmy mimo jiné i v Mussoliniho Itálii nebo v Rakousku, kde se také naučil s barevnou surovinou pracovat. Jemu práci pro Němce nikdo nevyčítal, jeho kariéra ve státním filmu naopak byla prestižní.
Bývalý majitel Barrandova Miloš Havel se po válce v ateliérech už nesměl objevit. Svazem českých filmových pracovníků byl doživotně vyloučen z filmové branže, opakovaně stál před soudem, ale nakonec byl osvobozený. V roce 1952 se mu po měsících věznění a poté, co byl propuštěn, podařil opakovaný útěk do Německa. V Mnichově dožil svůj život jako pouhý odlesk sebe sama.
Za státní peníze, ale v podstatě bez cenzury
Přestože z hlediska osudů jednotlivců bylo období po roce 1945 často kruté, mnohé filmy třetí republiky stojí za to dodnes. Unikátní situace, kdy do filmu už tekly státní peníze, ale za dosud ne zcela centralizované a ne zcela komunisty zglajchšaltované dramaturgie, umožnila vznik různorodé filmové produkce, ve které se míchaly východní i západní vlivy.
Čtěte také
Kromě filmů s tematikou okupace, většinou spíš poplatných době a esteticky nepříliš výbojných, se objevily i první velkofilmy z dělnického prostředí. Taková byla Siréna (1947, režie Karel Steklý), která dokonce získala hlavní cenu na festivalu v Benátkách. Zároveň vznikl třeba intimní příběh vojáka ze západní fronty ve filmu Návrat domů (1948, režie Martin Frič, v hlavní roli s Karlem Högrem).
Debutanti a nová témata
Steklého film Průlom (1946), ačkoliv se odehrává v 19. století, jednoznačně předznamenává budovatelská dramata 50. let, zároveň ale Václav Wasserman ještě natočí a v prosinci 1947 uvede do kin film Tři kamarádi, oslavu přátelství a podnikání v soukromé autodílně, kde se ve scéně v baru ještě popíjí pod spojeneckými vlajkami, nejenom tou sovětskou.
V roce 1947 se objevilo třeba existenciální drama debutanta Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými, ještě téhož roku pak komedie téhož režiséra s tematikou poválečné bytové nouze Nevíte o bytě nebo první česká komedie z protektorátních let Nikdo nic neví dalšího debutanta Josefa Macha, kde si dvacet let před francouzskými komediemi tohoto typu dělali filmaři legraci z esesáků. První světové úspěchy čekaly animovaný film, zejména Jiřího Trnku.
Radok, Krejčík a Frič
Zřejmě nejzásadnějším dílem tohoto období pak zřejmě zůstává Daleká cesta Alfréda Radoka (1949), film otevírající v českém prostředí tematiku holocaustu a dalece přesahující české horizonty, inspirovaný Orsonem Wellesem a americkou kinematografií, avantgardním divadlem, expresionismem i dokumentárními postupy.
Čtěte také
Je příznačné, že Radokovo dílo sice sklidilo úspěch v zahraničí, ale doma byla jeho distribuce omezena na okrajová a venkovská kina. Radok sám byl po pár letech novými filmovými pohlaváry z filmu v podstatě vyobcován.
Jeho filmové Opus magnum společně s mistrovskou, a přitom láskyplnou parodií na prvorepublikové kýče Pytlákova schovanka Martina Friče a dodnes silné drama o vině a trestu Svědomí Jiřího Krejčíka můžeme považovat za symbolickou trojici velkých filmů roku 1949, které uzavírají éru státního filmu bez komunistického dozoru.
Pak už následuje marasmus počátku 50. let, ze kterého jen občas vysvitne nějaká hodnota jako Císařův pekař nebo Pyšná princezna.
Na pořadu se podíleli historik Národního filmového archivu Jaroslav Lopour, filmová historička Tereza Czesany Dvořáková a Krystyna Wanatowiczová, autorka biografie Miloše Havla. Poslechněte si celý pořad Téma Plus.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
