Proplétání světů. Jak si vedl Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech v době studené války

Festival se v prvních poválečných letech konal v Mariánských Lázních, poprvé v červenci 1946. A i když se některé projekce ve druhé polovině 40. let v Karlových Varech konaly, do Karlových Varů se festival přestěhoval natrvalo až s pátým ročníkem v roce 1950.

Čtěte také

Filmové Vary, jak je neznáte. Nahlédněte do historie karlovarského festivalu

Poválečný vznik filmového festivalu v obnoveném Československu byl pochopitelně úzce spjat s politickými poměry. Konkrétně se zestátněním filmu a ambicí kulturně si „přivlastnit“ západočeské pohraničí, donedávna obývané Němci.

U mezinárodní kulturní akce usilující o jistou prestiž bylo zjevné, že důraz na českost a kulturní politiku nového režimu by měla být v jakési alespoň předstírané symbióze s nezbytným kosmopolitismem mezinárodního filmového festivalu, navíc umístěného do světoznámých lázní.

Čtěte také

Když přistávají hvězdy: Ředitel MFF Karlovy Vary Kryštof Mucha o kouzlu festivalu

Tato snaha o kulatý čtverec v sobě nesla jisté napětí – někdy lákavé, někdy frustrující. Už tady vlastně začíná ono zvláštní postavení karlovarského festivalu v době komunismu, světa mezi Západem a Východem a světa mezi politikou a kulturou. Koneckonců obě lázeňská města byla od takzvané železné opony vzdálena jen desítky kilometrů.

Kam se ale bude vývoj ubírat, naznačil pochopitelně ročník 1948. Festival se až do 60. let, stane především kulturně propagandistickou akcí, užitečnou spíš pro filmové profesionály než diváctvo, přičemž výrazný akcent bude kladen na kinematografii východního bloku, respektive v té době především na tu sovětskou. Ta třeba v posledním Stalinově období na přelomu 40. a 50. let nenabízela mnoho hodnotného.

Na střídačku s Moskvou

O tom, že v mondénních západočeských lázních na dohled od železné opony (platilo to zvláště o prvních mariánskolázeňských ročnících) se dokonce někteří hosté z východu mohli cítit nesví, svědčí třeba v knize zaznamenaný povzdech sovětského režiséry Ivana Pyrjeva, mimo jiné autora bizarního „kolchoznického muzikálu“ Kubánští kozáci z roku 1949.

Čtěte také

Hrál Boha a zachránil druhý nejstarší filmový festival v Evropě. Poslechněte si vzpomínkový sestřih rozhovorů s Jiřím Bartoškou

„V Mariánských Lázních jsem si skutečně připadal jako za hranicemi Sovětského svazu,“ popsal.

Dosah Karlovarského festivalu ovšem po dlouhých třicet let ovlivňovala skutečnost, že mu bylo sovětskými soudruhy dohodnuto překlopit se do režimu bienále. Od roku 1959 se totiž střídal s Mezinárodním filmovým festivalem v Moskvě.

A ačkoliv to tak na první pohled nemusí vypadat, Moskva nebyla zanedbatelným konkurentem ani co do kvality soutěžících filmů, ani co do účasti filmových hvězd ze Západu – Moskvu navštívili v 60. letech mimo jiné Elizabeth Taylorová, Richard Burton nebo Jean Marais.

Tony Curtis si opéká špekáčky  

Karlovarská festivalová diplomacie se nedala tak úplně zahnat do kouta. Relativní otevřenost zemí východního bloku v 60. letech se projevila i přítomností třeba Shirley McLainové, Claudie Cardinalové nebo Tonyho Curtise.

Čtěte také

Buñuel, Ken Loach a špekáčky pro Tonyho Curtise. Karlovarský festival se za socialismu otevíral světu

Ostatně na jeho příkladu lze dobře ukázat, jak to karlovarský festival měl se světovými hvězdami obtížné. A občas také ony s ním.  

„Když Curtis přijímal pozvání na karlovarský filmový festival v roce 1968, neměl nejspíš tušení, že bude fotografům pózovat se špekáčkem napíchnutým na klacíku u ohniště uprostřed karlovarských hvozdů,“ zmiňuje editorka a spoluautorka publikace Jindřiška Bláhová.

V normalizačních 70. letech ovšem byla podobné koketérii učiněna přítrž. Návštěvy především z Východu a hlavní ceny festivalu mířící bezpečně tamtéž nebo do spřátelených zemí, jako byla Kuba nebo další socialistické či rozvojové země.

Změnila se pochopitelně i společenská atmosféra festivalu, kde se hvězdy vyskytovaly čím dál sporadičtěji a místo nich se mezi „celebritami“ festivalu objevovali sovětští generálové nebo českoslovenští politici. A k tomu Vladimír Remek.

Nová vlna: perličky na dně festivalu

Co je po letech zarážející, ale při detailnějším pohledu vlastně logické: československá nová vlna se v 60. letech s karlovarským festivalem tak trochu míjela. K překvapení zahraničních návštěvníků se v 60. letech české a slovenské filmy hrály na festivalu spíš ve skromných sálech s malým počtem míst a v obecně nevyhovujících podmínkách. Paradox vystihl americký publicista Arthur Knight.

Čtěte také

Ředitel KVIFF Kryštof Mucha: Co přinese nový ročník Karlovarského filmového festivalu? A které filmy najdete on-line?

„Dosáhlo to takové míry, že v poslední dny festivalu byly tyto menší sály nacpány k prasknutí, se směsicí hlasů šeptajících překlady, zatímco v hlavním sále s tranzistorovým překládacím zařízením sedadla prostě nešla na odbyt. Číšníci, hoteloví poslíčkové z Grandhotelu Moskva a oficiální festivaloví činitelé dostávali lístky, aby pomohli zaplnit hlediště,“ popsal.

Příčina byla srozumitelná – pro filmaře nové vlny bylo po všech stránkách smysluplnější soutěžit na západních přehlídkách než v Karlových Varech. Finanční ocenění v případě vítězství, možnost prodeje filmu do západních zemí a s tím spojený příliv deviz do státní pokladny v případě úspěchu mluvil jednoznačně pro variantu dát přednost Cannes, Benátkám nebo Locarnu.

Účast v soutěži a nakonec i vítězství Jiřího Menzela v roce 1968 s Rozmarným létem bylo tak spíš dílem složité improvizace než cílenou a první volbou režiséra. Původně měl totiž film soutěžit v Cannes, ale toho roku byl festival zlikvidován bouřlivým vývojem ve Francii.

Knihu Proplétání světů. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary v období studené války vydal v roce 2024 Národní filmový archiv. Sepsal ji obsáhlý tým autorů pod vedením editorky Jindřišky Bláhové. Více si poslechněte v pořadu Ex libris, audio je nahoře.