Jak se komunisté vzdálili sociální demokracii? O zrodu levicové levice v Masarykově Československu

V současné německé historiografii se první světová válka označuje též slovem „Urkatastrophe“ neboli prvotní katastrofa 20. století, od které se pak odvíjelo všechno zlo, trápení a kolapsy následujících desetiletí. Po čtyřech letech nesmyslného zabíjení na frontě a bídy v zázemí se nový poválečný řád rodil těžce a za cenu dalších obrovských celospolečenských i čistě mocenských konfliktů.

Čtěte také

Jídelníček dělníků za 1. světové války? Bez masa, brambor a mouky, popisuje historik

Ani pro Českoslovesko není konec 10. a počátek 20. let klidnou ani bezpečnou doba. Kromě toho, že stát musí začít bránit své území proti útokům z Maďarska, postavit na nohy svůj průmysl závislý na vývozu a naučit se žít s bojkotem republiky ze strany menšin, především německé, stály před republikou velké sociální úkoly.

Po utrpení první světové války bylo zřejmé, že hospodářsky lze sotva navázat tam, kde byl svět před ní. Sociální demokracie se stala pevnou součástí prvních vládních koalic, ve volbách v roce 1920 skončila jako první na pásce.

Přesto její postupný rozklad způsobil osudové potíže nejenom straně samotné, ale i politickému vývoji první republiky. 

Určitě doleva, ale jak?

Potřebnost sociálních reforem byla v prvních letech republiky uznávána mnohými včetně prezidenta Masaryka – připomeňme jeho tradovaný slogan Vývoj jde doleva –, nejen tedy sociálními demokraty.

Odpovídaly tomu i volební výsledky. Ovšem fakt, že od roku 1919 měla republika sociálně demokratického premiéra Vlastimila Tusara a že hned na počátku své existence zavedlo Československo například všeobecné volební právo, osmihodinovou pracovní dobu nebo podpory v nezaměstnanosti, byl jen částečnou brzdou radikálních nálad v republice, už tehdy výrazně živených ze sovětského Ruska.

Divoký rok 1920

Dva roky po vyhlášení samostatnosti byla stabilita země opět velmi vratká. Sousední Polsko válčilo se Sověty a nebylo jisté, zda Rudá armáda, pokud by Poláky porazila, se nevydá na pochod do Evropy.

Čtěte také

Ivan Štern: Oslava druhého roku trvání republiky, 28. října 1920

V Praze i dalších průmyslových centrech často propukaly demonstrace a hladové bouře a sociální demokracie jako hlavní levicová politická síla oscilovala mezi státovornou odpovědností a drsným radikalismem sovětského ražení a čím dál méně věděla, jak z pasti ven.

V průběhu roku 1920 došlo ke štěpení strany, přičemž radikálů bylo stále víc, ale ve vedení a vládních funkcích převažovali umírnění, dnes by se řeklo „standardní“ politici.

K radikálům patřil nejen v Moskvě vyškolený bolševický agitátor Alois Muna, který se později paradoxně vrátí mezi sociální demokraty. Postupně se k nim přikláněl i předválečný sociálně demokratický předseda, bývalý austromarxista Bohumír Šmeral. Ten se po jistém váhání v průběhu roku 1921 postavil v čelo formujících se komunistů a stal se tak jakousi tranzitní postavou mezi umírněnou a radikální levicovou politikou.

Lidový dům jako rozbuška

Co se vlastně stalo v prosinci 1920? Levicová část sociální demokracie se rozhodla okupačním způsobem zmocnit stranického sídla a tiskárny novin Právo lidu v Hybernské ulici v Praze.

Formálním vlastníkem Lidového domu byl poslanec a sociálně demokratický předseda Antonín Němec, a tak po žalobě vedení strany na rebelující spolustraníky policii v podstatě nezbylo než provést soudní příkaz a vrátit Lidový dům do rukou vedení strany.

Čtěte také

Ženy tří republik: Anežka Hodinová-Spurná, jedna ze zakladatelek KSČ a nelítostná funkcionářka

Následovala generální stávka, sice omezená na několik regionů v republice, třeba na Kladensko, Oslavany nebo Mostecko, ale přece jen potenciálně nebezpečná jako zárodek levicového převratu ve státě.

Situaci nebylo radno podcenit – ještě v roce 1920 u nás s jistým zpožděním doznívaly nálady, které za nejúčinnější řešení poválečné hospodářské situace považovaly převrat po bolševickém způsobu.

Nešlo tedy o nic menšího než místo parlamentní demokracie nastolit v republice vládu dělnických rad, radikálně zestátnit výrobu a vydat se cestou omezené demokracie až k diktatuře sovětského typu.

Stát neměl na vybranou – bylo nutné vzpouru potlačit, byť se to nestalo nijak krvavě a tresty pro organizátory stávky nepatřily k exemplárním, nehledě na Masarykovu amnestii o rok později.

Oběť doby a Kominterny  

Osudovému a pro vývoj Československa nešťastnému rozkolu na levici zřejmě nešlo zabránit. Sociální demokracie tak do roku 1921 vstoupila jako strana, která se obětovala pro stabilitu státu, když se rozhodla pustit radikály k vodě a nechat je, ať si jdou svou cestou.

Ti pak – tedy budoucí členové KSČ – sociálním demokratům po léta vyčítali, že už v roce 1920 tu byla šance nastolit v zemi sovětské pořádky, což umírnění sociální demokraté překazili.

Sociálně demokratická strana vyšla z konfliktu oslabena co do politického vlivu i voličské přízně. Zůstala sice pevnou součástí koaličních vlád po celou meziválečnou dobu, ale její předáci i řadoví členové museli mít oprávněný pocit, že zatímco oni slouží Masarykově republice, jejich bývalé levé křídlo Leninovi a Stalinovi.

Poslecněte si první část desetidílného cyklu Soudruzi, který mapuje dějiny KSČ ve 20. století. Na pořadu spolupracovali historici Jakub Rákosník a Vítězslav Sommer.