A teď vám zlevníme rádia a pračky. Po smrti Stalina a měnové reformě přišel čas na cukr a uvolnění

Rok 1953 byl pro KSČ i další komunistické strany východního bloku kritický. Samotná Stalinova (a v našem kontextu i Gottwaldova) smrt znamenala vcelku přirozeně i rychlé přesuny na mocenské šachovnici. V Moskvě se provizorně ujalo kormidla trio Georgij Malenkov, Nikita Chruščov a Lavrentik Berija – přičemž dosud všemocného „šéfa bezpečnosti“ Beriji se prvně dva jmenovaní už pro pocit své vlastní bezpečnosti poměrně rychle zbavili.

Čtěte také

Když stoupal Gottwald s KSČ na vrchol moci. O přebírání státu po únoru 1948

V Československu byla situace v mnohém podobná, moci se chopil triumvirát Antonín Zápotocký (prezident), Viliam Široký (premiér) a Antonín Novotný (první tajemník strany).

Z funkce nebyl sesazen nikdo, pokud nepočítáme opožděné odstranění ministra obrany a Gottwaldova zetě Alexeje Čepičky o tři roky později, po provalení takzvaného kultu osobnosti. Represivní aparát sice fungoval s jistou setrvačností dál, k politickým popravám docházelo už jen výjimečně. 

Zestátnění úspor

Jinak ovšem vedení KSČ pokračovalo ve svých plánech. Ještě za Gottwaldova života byla připravována takzvaná peněžní (jinými slovy měnová) reforma, která měla pro vládnoucí stranu zabít hned dvě mouchy jednou ranou.

Čtěte také

Po vyhlášení měnové reformy sehrála klíčovou roli Státní bezpečnost. Byli nasazeni do ulic, připomíná historik

Na jedné straně drasticky zkrouhnout, de facto spíš zestátnit vysoké úspory obyvatelstva. A na straně druhé zkrotit inflaci, což byly dva faktory způsobené obrovskou a nesmyslnou industrializací na přelomu 40. a 50. let, kdy se těžký průmysl masově budoval na úkor výroby, která by mohla uspokojit skutečné životní potřeby lidí.

Reakce na reformu ale KSČ zneklidnila, ne-li šokovala. Dvacet tisíc protestujících dělníků v Plzni a další lokální ohniska odporu se podařilo rychle potlačit. Do toho ovšem přišlo povstání stavebních dělníků ve východním Berlíně – příčinou bylo zpřísnění už tak dost tvrdých pracovních norem.

V Moskvě znejistěli. Hasit požár hned ve dvou zemích bloku najednou nebyla dobrá perspektiva, a tak bylo rozhodnuto o rychlé změně kurzu ve prospěch spotřebního průmyslu a zvyšování životní úrovně. 

Za všechno mohl Slánský

Další otřes pak KSČ zažila v březnu 1956, kdy se z 20. sjezdu sovětských komunistů do Prahy vrátili s přepisem „tajného“ Chruščovova projevu o Stalinových zločinech Antonín Novotný se svým ministrem vnitra Rudolfem Barákem. A s tímto výbušným materiálem Novotný – nutno přiznat, že nic podstatného nevynechal – seznámil ústřední výbor na zasedání na konci března.

Čtěte také

Trojitý Brežněv, dvojitý Chruščov. Kde se vzala záliba komunistů ve „francouzském“ polibku

Na jedné straně první tajemník z tribuny popisoval krvavou historii Stalinovy vlády tak otevřeně, že by to nikdy předtím ani potom v komunistickém systému nebylo možné (a není to ostatně možné ani dnes v Putinově Rusku, které se ke Stalinově éře staví velmi vstřícně).

Ale aby se zároveň stranické vedení obloukem vyhnulo nápravě na domácím hřišti, byl jednoduše nalezen viník české verze „kultu osobnosti“, který se už bránit nemohl – popravený generální tajemník Rudolf Slánský.

Koneckonců charakteristická byla Chruščovova věta, kterou sice Novotný pouze tlumočil a týkala se dějin sovětských bolševiků, ale výborně vystihovala jisté pokrčení ramen, kterým se KSČ bude už navždy stavět k prvním rokům své vlády: něco ve smyslu co se dalo dělat, teror nám byl vnucen. Ať už nepřáteli socialismu, politickými protivníky, duchovenstvem a dalšími skupinami, doplnit lze podle potřeby. 

Kdo to přežil, bude se mít lépe

Nejpozoruhodnější na druhé polovině 50. let byl fakt, že straně bylo v zásadě odpuštěno. Díky měnové reformě měla KSČ k dispozici slušný balík peněz, kterým si mohla klid následujících let kupovat.

Čtěte také

Pražské jaro Američany nezajímalo, CIA spíš měla v hledáčku dodávky československých zbraní do Vietnamu, připouští historik Tůma

Došlo k několikanásobnému zlevnění spotřebního zboží i potravin, zvyšování platů a důchodů a obecnou politikou se stala zásada přisypávat lidem postupně víc peněz do kapsy.

Jinými slovy, ne až za normalizace, ale už v polovině padesátých let KSČ pochopila, že politiku biče bude muset kompenzovat také jistou dávkou cukru. Jisté je, že tato taktika bude fungovat až do začátku 60. let.