Totální blahobyt odložen na neurčito. KSČ se za normalizace nechtěla nikam hnát, jen udržet

27. listopad 2021

„Ta strana musí vydržet všechno!“ pravil Gustáv Husák na setkání s kladenskými straníky v roce 1981, na jedné z přípravných konferencí k 16. sjezdu KSČ. Šlo o jednu ze spíše výjimečných ironických poznámek stárnoucího a viditelně unaveného generálního tajemníka, když komentoval chabé pracovní nasazení v továrnách, hutích, v administrativě. Normalizační stabilita se stávala čím dál dýchavičnější. Dějinami KSČ ve společnosti provází devátý díl série Soudruzi Jana Sedmidubského.

Na léta 1969-1982, pokud bychom si období vrcholné normalizace ohraničili Husákovým vstupem do čela KSČ a úmrtím Leonida Iljiče Brežněva, můžeme nahlížet různě. Kromě období zvýšené politické represe šlo o epochu postupného útěku od ideálů k pragmatismu.

Čtěte také

Co do politického ovzduší bylo brzy jasno. Už po podepsání moskevského protokolu a po anulování takzvaného Vysočanského sjezdu KSČ z konce srpna 1968 bylo zřejmé, že zásadní ústupky už byly vedením KSČ učiněny a cesta k politickému ovládnutí země Sověty je umetená.

Jak dokládá historik Zdeněk Doskočil, jedním ze zapomenutých kapitulačních faktorů byla i rezignace na snahu ustavit českou větev federální KSČ.

Reformní ambice pohřbeny

Zatímco ještě na konci srpna 1968, ihned po návratu z Moskvy, Gustáv Husák odletěl do Bratislavy a ovládl tam prakticky sjezd KSS, o komunistické straně českých zemí se zatím jen uvažovalo. Pokud by se měl svolat její ustavující sjezd, bylo záhodno věc stihnout do 28. října 1968, kdy mělo dojít oficiálně k ustavení československé federace.

Čtěte také

Sověti se ovšem postavili tvrdě proti a povolili českým komunistům jenom ustavení čistě formálního Byra pro stranickou práci v českých zemích. Tedy orgánu, v jehož čele stanul bývalý místopředseda vlády Lubomír Štrougal.

Toto byro bylo seshora ustaveným a poměrně konzervativním orgánem a rozhodně nemohlo nahradit hypotetické vedení českých komunistů, které by asi bylo mnohem reformnější než federální vedení strany, o KSS nemluvě.

Reformní ambice slovenských komunistů pohřbil hned na podzim 1968 Husák jednak svou personální politikou, jednak akcentováním národnostní otázky jako dílčí výhry takzvaného obrodného procesu.

Co s ekonomickou reformou?

Každá politická síla, která se dostane k moci nelegitimním způsobem, si zpravidla začne stěžovat a plačtivě ukazovat prstem na chyby a omyly svých předchůdců. Bylo tomu tak i v ekonomických otázkách.

Čtěte také

Reforma Oty Šika, která se opatrně rozběhla v roce 1967, ale její dotažení do konce zmařila okupace, byla oficiálně dána k ledu s argumentem, že způsobila jenom chaos.

Zároveň se neplánoval úplný návrat k dirigismu let padesátých. Byla to klasická snaha o hybrid, kdy podniky nedostaly žádnou velkou samostatnost, ale bylo neustále apelováno na jejich až kapitalistickou výkonnost.

Víc se režimu dařilo v zemědělství – kromě několika úrodných let stabilitě zásobování pomohlo i to, že se podařilo do jisté míry uhájit samostatné hospodaření družstev.

Na začátku osmdesátých let ovšem tato doba také patřila minulosti. Ve zmíněném vystoupení z roku 1981 si Husák například stěžuje i na nutnost dovážet tuny obilí kvůli produkci masa v Československu –  z toho je vidět, že se tu na nejvyšší úrovni znovu řeší problémy jako vystřižené z doby Antonína Novotného.

Komunismus v nedohlednu

Hodně o československé normalizaci prozrazuje její rétorika. Najednou mizí proslovy o tom, že „už generace našich dětí bude žít v komunismu“. Místo toho režim nabízel slogany o rozvinutém socialismu, z čehož si lid ovšem správně odvodil, že jde o socialismus takzvaně reálný.

Čtěte také

A komunismus jako systém totálního blahobytu a moudrého přerozdělování zdrojů byl tiše odložen jako vize naplnitelná snad za sto, snad za dvě stě let.  

Cílem bylo zatím udržet poměry na stávající úrovní a nikam dál se nehnat. Mělo to i některé pozitivní důsledky. Na rozdíl od Maďarska, Polska nebo Rumunska se Československo v 70. letech příliš nezadlužovalo. Propaganda také poukazovala na krize v západním světě – na terorismus, inflaci, politickou nestabilitu.

Vládnoucí strana tak mohla svou zemi prezentovat jako ostrov jistoty, dokonce i v rámci socialistického tábora. Zároveň si touto pohodlnou stabilitou a politikou, která nic neriskuje, vedení strany pomalu podřezávalo větev do budoucna.

Kolik čistek vydrží jedna partaj

Československý socialismus musel vydržet také radikální vlnu vylučování členů KSČ, která se na základě výměny stranických legitimací a pohovorů s každým členem strany odehrála v letech 1969 – 1970.

Čtěte také

Strana se tehdy zbavila prakticky všech kriticky myslících lidí.  Až se bude chtít KSČ ve druhé polovině 80. let pohnout z místa a pokusit se byť o opatrnou reformu systému alespoň na bázi hospodářských reforem, budou tito vyloučení fatálně chybět.

Kdo tedy zůstal? V lepším případě technokraté, v horším lidé nekompetentní k vedení čehokoliv, natož státu. Snad s výjimkou Lubomíra Štrougala a částečně samotného Husáka se v nejvyšším patře KSČ přestali vyskytovat ti, kteří před osmašedesátým rokem měli přece jen nějakou představu o směřování země do budoucna.

Do normalizace se můžete vrátit v Tématu Plus Jana Sedmidubského. Jde o devátý, předposlední díl, seriálu o dějinách Komunistické strany Československa.

autor: Jan Sedmidubský
Spustit audio

Související