Černík a Štrougal: Jejich mocenské cesty byly podobné, skončily ale na opačném pólu
Černík a Štrougal byli oba na socialističtí premiéři: jejich politická biografie byla zprvu velmi podobná, zakončení ale výrazně odlišné.
Řadu věcí měli společných. Oba přišli do Prahy z regionů: Černík z ostravského, Štrougal z českobudějovického. Oba v druhé polovině 50. let vyzdvihl Antonín Novotný, tehdy první tajemník ÚV KSČ a od roku 1957 také prezident republiky. V rámci omlazování stranické a vládní garnitury.
Jejich mocenské cesty jsou zpočátku podobné, nikoli totožné. Černík se stal v Praze tajemníkem ÚV KSČ a dostal se tak poměrně záhy mezi mocenskou špičku.
Po neshodách s Novotným byl přesunut do vlády, což byla tehdy mocensky druhá liga, partajní aparát byl jednoznačně důležitější, a to do funkce ministra paliv a energetiky.
Černík ale přesto postupně mocensky stoupal, protože se stal místopředsedou vlády a předsedou Státní plánovací komise. Od roku 1966 byl členem předsednictva ÚV KSČ, tj. nejmocnějšího orgánu v zemi, takže byl opět mocensky i stranicky silný.
Štrougal šel naopak nejdřív do vlády jako ministr zemědělství, následně pak jako ministr vnitra. Do stranického aparátu přešel – jako tajemník ÚV KSČ – v polovině 60. let.
Zvolení Dubčeka
Na přelomovém zasedání ÚV KSČ v prosinci 1967 a lednu 1968 se oba dva postavili na stranu těch, kteří chtěli odvolat Antonína Novotného z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ.
Jako kompromisní kandidát byl tehdy zvolen šéf slovenských komunistů Alexander Dubček a postupně nastartován reformní proces, kterému dnes říkáme pražské jaro.
V jeho rámci docházelo k obměně všech důležitých orgánů, a tedy i vlády. Jejím předsedou se na počátku dubna stal Oldřich Černík, a ze stranických struktur přichází jako jeden z místopředsedů nové vlády Lubomír Štrougal.
Je obtížné hovořit o jejich mocenském poklesu, předokupační část roku 1968 výrazně zamíchala kartami a nebylo jasné, které orgány budou nakonec ty nejdůležitější.
Mimochodem, dalšími místopředsedy Černíkovy vlády byli Ota Šik, hlavní autor ekonomické reformy, později označovaný normalizátory za jednoho z hlavních pravicových exponentů ve straně. A taky Gustav Husák, pro kterého šlo o první krok při návratu do mocenských struktur.
Čtěte také
Černík i Štrougal se v období pražského jara projevovali jako osvícení reformní technokrati a společenským otázkám se pokud možno vyhýbali, i když to nebylo vždy možné.
Rozdíly mezi nimi byly v této době názorového kvasu a chaosu vlastně minimální, byť Černík byl vnímán, také díky svému vyššímu a tedy viditelnějšímu postavení, o něco reformněji než Štrougal.
Černík podepsal, Štrougal nemusel
Dokonce ani okupace ještě neznamenala v jejich případě nějakou výraznější roztržku. Černík byl jedním z šesti funkcionářů unesených okupačními vojáky do Sovětského svazu, kde se nakonec zúčastnil jednání se sovětským vedením. Stejně jako naprostá většina naší delegace, s výjimkou rovněž uneseného Františka Kriegla, podepsal kapitulační moskevský protokol.
Štrougal vedl v jeho nepřítomnosti vládu, která přijala řadu protiokupačních prohlášení i praktických kroků, navíc – díky své neúčasti na jednání - nepodepsal moskevský protokol. Pak se však situace začala radikálně měnit a oba muži ji vyhodnotili prakticky stejně – od reformního procesu se začínají nejprve opatrně a později stále razantněji distancovat.
Černík zůstává předsedou vlády a Štrougal stojí v čele nově zřízeného byra pro řízení stranické práce v českých zemích. Oba patří k nejmocnějším mužům v zemi a o Černíkovi se dokonce uvažuje jako o Dubčekově nástupci. Tím se nakonec v dubnu 1969 stává Gustav Husák a normalizace – do té doby poněkud liknavá a nedůsledná - začíná nabírat obrátky.
Černík i Štrougal se k Husákovi jednoznačně – a to i veřejně - hlásí. Černík se jako premiér velmi intenzivně angažoval v zastrašování společnosti v souvislosti s demonstracemi k prvnímu výročí sovětské okupace i při jejich brutálním potlačování.
Černíkův pád
Černíkův pád začíná na plénu ÚV KSČ v září 1969. Poté, co pronese sebekritiku a distancuje se od svých reformních kolegů z roku 1968. Hlavně tedy od Dubčeka, se kterým úzce spolupracoval, takže se jeho premiérská židle začíná povážlivě houpat.
Nakonec je na plénu ÚV KSČ v lednu 1970 nahrazen ve funkci právě Lubomírem Štrougalem. A zatímco se z něj stává nejdéle sloužící premiér v našich dějinách, protože odstoupil až v říjnu 1988, Černík je po půlročním působení jako řadový ministr zbaven i této funkce a na konci roku 1970 vyloučen ze strany. Normalizaci pak tráví jako ekonomický náměstek ve Studijním a typizačním ústavu.
I když se Černík snažil nastupujícím normalizátorům zalíbit, hodně pro ně vykonal a svou minulost poplival, nebylo mu to nic platné.
Skončil zcela mimo mocenské struktury a v Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, dokumentu přijatém v prosinci 1970, který kanonizoval oficiální normalizační pohled na léta 1968 a 1969, je zmiňován vedle Dubčeka, Smrkovského a dalších reformních komunistů jako představitel pravicových sil ve straně.
Lubomír Štrougal byl vnímán jako nejreformněji naladěný představitel v normalizační špičce KSČ, žádné reformy však neinicioval a neprosadil.
Celý pořad najdete v audiozáznamu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
