Hra na přestavbu. Jak KSČ v roce 1987 nevyšel pokus zavést jen ekonomické reformy, ne ty politické
Na sklonku roku 1987 se v Československu odehrálo malé politické drama, které zůstalo veřejnosti utajeno. 19. listopadu došlo k přestřelce v nejvyšším mocenském patře KSČ a Gustáv Husák byl málem zbaven funkce. Že je čas na změnu, byť kosmetickou, dávalo tušit už dění v Sovětském svazu. Jak ale provést ekonomické reformy, aby se nezvrtly v politické změny, a přitom se vyhnout slovu „reforma“? Tak vznikla „přestavba hospodářského mechanismu.“
Situace v československém vedení se dostala do slepé uličky i následkem gerontokratického vládnutí v Moskvě, které ukončila až v březnu 1985 volba o generaci mladšího Michaila Gorbačova – po trojici kremelských pohřbů. Tato zkušenost poučila československé stranické vedení, že éra stability kádrů končí a že i Praha bude muset časem generační obměnu řešit.
Čtěte také
Příležitost vykrystalizovala v roce 1987. Husákovi táhlo na pětasedmdesát a v průběhu posledních měsíců sám trochu neprozřetelně v Moskvě Gorbačovovi nadhodil otázku svého nástupnictví. To ovšem nebyla za Gorbačovovy éry až tak jednoduchá záležitost. Nikoli proto, že by si sovětský reformátor přál za každou cenu do vývoje v Praze direktivně zasahovat, spíš naopak.
Gorbačov sice doma spustil politiku „perestrojky“ a „glasnosti“, tedy přestavby a otevřenosti, čímž se myslela demokratizace veřejné diskuse, to ale zdaleka neznamenalo, že pokud věci v satelitních zemích prozatím fungují podle dosavadních modelů, je nutno sovětský vzor okamžitě následovat.
Gorbačov přijel, zklamal všechny
Na Gorbačovovu návštěvu Prahy v dubnu 1987 se v Moskvě důkladně chystali, ale nakonec jim to nebylo moc platné. Jak posléze zjistili, poměry v pražském politbyru byly ještě daleko horší, než moskevská centrála očekávala.
Čtěte také
Husák působil dojmem osamělého ztracence a jeho jedinými spojenci, pokud šlo o opatrné reformy systému, byli premiér Lubomír Štrougal a pražský stranický tajemník Antonín Kapek.
Jak ovšem popsal ve svých pamětech Gorbačovův spolupracovník Vadim Medvěděv, Sovětům v Praze při jednáních došlo, že Štrougal je většinou vedení doslova nenáviděn a ani opatrně reformní předseda české vlády Ladislav Adamec nemá ve svém reformním snažení velkou podporu.
Gorbačov se během návštěvy úzkostlivě vyhnul tomu, aby veřejně sdělil jakýkoli názor na rok 1968, na pobyt sovětských vojsk v Československu nebo na to, kdo z československého stranického vedení má jeho podporu k nezbytným reformám v sovětském stylu.
Čtěte také
Generální tajemník KSSS tak zachoval velmi opatrnou neutralitu, což mělo dvojí efekt. Ve vedení KSČ nevěděli, na čem jsou, a byli zklamáni z toho, že otázku nástupnictví budou muset řešit na vlastní pěst.
Sověti sice ani náznakem nepodpořili Vasila Bilaka v jeho drzé ambici nahradit Husáka v nejvyšší funkci, ale zároveň nedali ani jasný signál Husákovi, že může počítat s jejich podporou pro případ, že by za svého nástupce vybral Lubomíra Štrougala.
A veřejnost byla zklamána tím, že od Gorbačova čekala nástup demokratizační vlny i v našich poměrech. Nestalo se. Sovětský generální tajemník se zachoval podle stejného vzoru jako Leonid Brežněv při své návštěvě Prahy v prosinci 1967, kdy nepodpořil Antonína Novotného, ale ani nikoho z jeho rivalů. A prostě prohlásil: „Eto vaše dělo,“ to je vaše věc.
„Moudrost soudruha Husáka“
K přelomovému zasedání 19. listopadu 1987, na kterém byl Husák málem zbaven funkce, tak došlo i v důsledku toho, že konzervativci začali být nervózní z toho, jak změna v nejvyšší funkci dopadne.
Čtěte také
O výkop se postaral Bilak, když navrhl oddělení funkce generálního tajemníka a prezidenta republiky, načež se slova ujal jako hlavní žalobce Adamec s velmi kritickým rozborem stagnace KSČ v posledních letech.
Husák byl šokován, nebyl do ničeho zasvěcen. A následně se strhla bouřlivá diskuse, v níž ho ale podpořila jen menšina. Tím bylo prakticky rozhodnuto.
Velký technokrat moci pochopil, že jeho éra vypršela. Po své vězeňské zkušenosti a prvním pádu ze stranického vrcholu počátkem 50. let se nejvíc bál toho, že bude sesazen a odeslán do nějaké formy politické i osobní izolace. Nakonec tedy udělal gesto a podvolil se většině konzervativců, čímž si na odchodnou vysloužil pokrytecký potlesk a oslavné tirády svých nejvyšších spolustraníků.
Abdikoval na zasedání ÚV KSČ 17. prosince 1987 a jeho odchod byl v podstatě i koncem politické kariéry Lubomíra Štrougala, který z čela federální vlády odešel za necelý rok, v říjnu 1988.
Čtěte také
Číst zápisy z jednání předsednictva KSČ u té doby je velmi poučné. Ukazují, že část nejmocnějších mužů této země se v té době už otevřeně bála dalšího vývoje a jejich alibistická snaha udělat z dosavadního nejvyššího šéfa obětní figurku musela mířit do slepé uličky.
Husákovi ponechali reprezentativní funkci prezidenta republiky, ale zároveň ho odřízli od všech relevantních informací a od politického vlivu. Úlohu muže kompromisu nakonec sehrál jeho nástupce ve funkci generálního tajemníka Miloš Jakeš, verbálně podporující drobné hospodářské reformy, ale odmítající jakékoli reformy politické. Výsledek je známý, za Jakeše se autorita KSČ ve společnosti propadla na dno.
Když se kozel učí zahradníkem
Absurdnost pražských pokusů o změnu kursu plynula z toho, že se tu o reformu pokoušeli lidé, kteří svou politickou kariéru postavili na potlačení reforem všeho druhu a v zásadě na tom nehodlali nic měnit. Nejenom to.
Čtěte také
Pokud chtěla KSČ vzít vážně realizaci jakýchkoli změn, těžko si šlo představit, že bude nadále zcela ignorovat a zavrhovat třetinu svých bývalých členů, vyhozených z KSČ po roce 1969.
Straně se nepodařilo si udržet ani sympatie technické inteligence, která stála mimo disent a snad se i pokoušela o drobné změny k lepšímu. Ty ale zpravidla narazily na toho či onoho tupého aparátčíka, a zase zůstalo všechno při starém.
Zatímco represivní aparát se s koncem 80. let rozjížděl opět naplno a od ledna 1989 se stal jednoznačným nepřítelem nejen disidentů, ale i soudně uvažující šedé zóny, pak myšlenkově a politicky se KSČ vyčerpala už daleko dřív. Československým pokusem o přestavbu, která přestavbou vlastně nebude, se vedení KSČ vydalo na cestu k autodestrukci.
Za necelé dva roky éra strany, která po celých čtyřicet let věřila a prohlašovala, že tu bude vládnout jednou provždy sama, dospěla konečně ke konci.
Poslechněte si závěrečný díl série Soudruzi Jana Sedmidubského. Všechny díly najdete zde.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
