Proces s „Plastiky“ začal před 45 lety. Komunisté zřejmě vůbec netušili, co soud s máničkami způsobí
Před pětačtyřiceti lety se československý underground dostal do centra pozornosti, aniž by o to nějak víc usiloval. Na jaře 1976 začalo estébácké zatýkání a pak proběhly politicky vykonstruované procesy v Plzni a v Praze. A to, co se kolem soudů začalo dít, zřejmě nikdo z komunistů nepředpokládal. Přímo na soudních chodbách se setkávali na podporu „těch mániček“ lidé, kteří patřili do zcela odlišných ideových uskupení. Jedno měli ale společné: pochopili, že jde o svobodu.
Toto pomyslné sjednocení pak vedlo o několik měsíců později ke vzniku společenství Charty 77. Signatáři se stávali mimo jiné lidé z undergroundu, a to i z jisté vděčnosti, jak říkali.
Řadu z nich to stálo kriminály, ostatně ukázkovým je příklad samotného Ivana Martina Jirouse zvaného Magor. A některé i nucené vystěhování z tehdejšího Československa v rámci estébácké akce Asanace. Ale po roce 1989 se vrátili.
Žít mimo marxleninismus
Underground, doslova život pod zemí, vyjadřuje zájem o životní styl mimo oficiální struktury. Mimo, jak se říká, establishment.
Čtěte také
Ovšem v komunistickém Československu se tento a priori apolitický postoj dostal na trochu jinou výhybku. Aniž by o to usiloval, aniž by vůbec chtěl, stal se součástí politického života. A dokonce součástí opozičních disidentských skupin.
Na světových pódiích se tehdy potkávala zvučná jména: Frank Zappa, Velvet Underground, Nico, Lou Reed a další. Do Československa se underground dostal trochu později, na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jeho stopy nalézáme ve všech oblastech kultury a především v životním stylu.
Symbolem se stal zmíněný básník a buřič a provokatér Ivan Martin Jirous. Právě on definoval underground ve svém proslulém textu Zpráva o třetím hudebním obrození, bylo to v roce 1975.
Čtěte také
To už byl Jirous v čilém kontaktu se skupinou The Plastic People of The Universe i s dalšími umělci. Příznivců a sympatizantů undergroundu přibývalo – stejně jako perzekuce ze strany komunistického režimu. Tomu se vskutku takoví lidé nehodili, byli příliš jiní a chtěli žít dokonce i jinak než podle marxleninských pouček.
Touha po svobodě zůstává
Z tehdejších „mániček“, jak se je komunisté snažili dehonestovat a získat tak na svou stranu veřejné mínění, jsou dnes lidé žijící i přes všechny tehdejší peripetie stále po svém. Mají už mladší následovníky, byť se prostředí undergroundu proměňuje a zásadně proměnilo v uplynulých desetiletích. Jedno mají ale společné: touhu po svobodě, touhu žít si tak, jak oni chtějí.
Čtěte také
Otázkou ale je, zda je to ještě onen underground či něco jiného. Zda vůbec v klipovitém světě, roztříštěném na malé společenské segmenty a skupiny, může něco takového existovat...
V pořadu Téma Plus se setkáváme s Jiřím Kabešem (Kábou), Rudou Prekopem, Vladimírem Drápalem (Lábusem) či zcela novými zúčastněnými, jako je Vladimír Janeček. Ten se prý k undergroundu dostal náhodou, ale jak konstatoval Chesterton: Náhody neexistují.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
