Ivan Martin Jirous. Byl to jen hulvát, nebo velký básník?

Ivan Martin Jirous
Ivan Martin Jirous

Ivan Martin Jirous je jednou z nejvýraznějších osobností naší soudobé historie. Můžeme se na něj dívat různě, můžeme s lecčíms z jeho života nesouhlasit, nebo tomu nerozumět, ale nelze mu upřít výjimečnost a mimořádnost. Nejen coby básníkovi, ale také člověku s neohroženým postojem k životu a mimořádnými nároky na svět okolo.

Narodil se roku 1944 v Humpolci, po svém strýci-kmotrovi měl druhé jméno Martin. Prý byl v dětství živým, svéhlavým klukem, který vymýšlel všelijaké kousky. Mezi jeho záliby patřilo od dětství čtení knížek, začínal ve škole čtením pod lavicí. V dětství hrával na klavír, hrál šachy a fotografoval.

Od kunsthistorie k Plastikům

Po ukončení gymnázia se vydal studovat do Prahy, jeho oborem se stala kunsthistorie, byť tehdy přemýšlel o studiu na FAMU.  Poté se začala odvíjet jeho publicistická dráha a dostal se do blízkého kontaktu také se světem hudby – dnes bychom řekli alternativní. Nejprve spolupracoval s undergroundovou kapelou Primitives, pak ho okouzlila skupina Plastic People.

Byl Karel Kryl vizionář, nebo kverulant?

Karel Kryl

Představovat osobnost Karla Kryla (1944–1994), písničkáře, básníka a novináře, není třeba. Stal se symbolem okupace v srpnu roku 1968, symbolem exilu s veškerou tísní, kterou exil přinášel. Přesto byl přítomen i v komunistickém Československu.

Dané období, kdy působil jako manažer, je pak základem jeho jediné autobiografie pod názvem Pravdivý příběh Plastic People. Stal se organizátorem a také duchovním otcem českého undergroundu. „Underground přišel o svoji včelí královnu a země o nejskvělejšího básníka,“ řekl po jeho smrti František Stárek přezdívaný Čuňas.

V době totality se podílel na formulaci svobodného myšlení, základní tezi svobodného umění a života tohoto umění v totalitní společnosti, konkrétně v textu Zpráva o třetím českém hudebním obrození. Je v ní mimo jiné uvedeno: „Je lepší nehrát vůbec, než hrát to, co si přeje establishment.“

Byl nepoddajným člověkem, přezdívka „Magor“ tomu leckdy odpovídala. Ostatně autor této přezdívky, literát Eugen Brickus, vzpomínal: „V okamžicích, kdy se Ivan rozčílil – ačkoli my jsme se vzájemně zas tolik nerozčilovali – a odkvačil někam jinam, jsem těm, co zbyli, jednou řekl: ‚To je doopravdy magor.‘ Když to slyšel Mejla Hlavsa, začal o něm všude mluvit jako o Magorovi – tedy o magorovi s velkým M – jako by šlo o jeho druhé jméno. “

Opakované věznění

V 70. i 80. letech byl Ivan Jirous opakovaně vězněn, a to i v těch nejtěžších kriminálech. Vždy se jednalo o politické procesy, které nám dnešním pohledem pouze potvrzují jejich absurditu a zlovolnost. Ve vězení se ale stal básníkem. Později o tom řekl: „Byl to neviditelný boj s mocí, že jsem se nenechal zadupat do země, utíkal do poezie před tím zlem.“ Vzniká proslulá sbírka Magorovy labutí písně. Právě za ni získal cenu Toma Stopparda.

Opravdu to v 70. a 80. letech s „tou totalitou“ nebylo tak hrozné?

02897074.jpeg

Období komunistického Československa trvalo více než čtyřicet let. Nebylo to období jednolité, které by bylo zcela stejné v 50. či v 80. letech. Možná právě proto se objevují názory, že poslední dvě desetiletí už klasickou totalitou nebyla. Otázkou ale zůstává, zda lze poměřovat míru totality pouze počtem poprav a množstvím fyzického teroru.

17. listopad 1989 zastihl Jirouse opět ve vězení. Patřil k těm, kteří byli po několika dnech volání po propuštění politických vězňů opravdu propuštěni. Pro Jirouse to znamená, že se začaly vydávat jeho básně, jeho dopisy z vězení a další texty. Také se posléze ocitnul v učebnicích literatury.

Zároveň se do veřejného prostoru opakovaně vracel svými excesy, opilostí, arogancí a sprostým hulvátským chováním. Ostatně několikrát stanul právě za tyto „kousky“ před soudem. Těžko hodnotit, do jaké míry díky jeho nespoutané osobnosti, která překračovala jakékoliv hranice, a do jaké míry to bylo i neblahé dědictví let po kriminálech. Právě ty na něm bezpochyby zanechaly také své stopy…

Inspirace

Ivan Martin Jirous, držitel ceny Jaroslava Seiferta za celoživotní dílo, umírá ve svých 67 letech v listopadu roku 2011. Podle hosta pořadu, literárního a výtvarného historika, Radima Kopáče, patří k jeho nejlepším sbírkám Magorovy labutí písně a Rok krysy. A právě v této sbírce je báseň Já si k smrti své dolezu sám:

Já si dolezu k své smrti
a nebudu potřebovat ani
úmrtní list
tím jsem si jist
a nebude mě už zajímat
zda nad mou rakví
sněží
či padá podzimní listí
ani mě zajímat nebude
zda nad mou rakví
kecají kněží

Nicméně doufám
že bude sněžit

Toto přání se mu nesplnilo, ale stal se inspirací pro mladé básníky a osobností, kterou je správné si připomínat nejen její uměleckou tvorbou.

Jak uvedl publicista Pavel Kosatík: „Zvlášť houževnatý a kvalifikovaný protivník komunistického státu byl uvězněn celkem pětkrát a dohromady strávil za mřížemi 8,5 roku, zastihl ho tam i listopad 1989. Tím vším se stal víc než jen mravní autoritou: prakticky měřítkem ukazujícím druhým, kam až mohou a kam nemohou.“

Pořad Ivan Martin Jirous byl pouze hulvát, nebo velký básník?! z cyklu Jak to bylo doopravdy připravila a moderuje Ivana Chmel Denčevová, hostem byl literární a výtvarný historik Radim Kopáč. Režii měl Michal Bureš.

Spustit audio

Související