Rúholláh Chomejní. Muž, který se nikdy neusmál
Muž, který se nikdy neusmál. I tak se někdy hovoří o Rúholláhu Chomejním, íránském šíitském duchovním, revolucionáři a mezi lety 1979 až 1989 nejvyšší vůdci Íránské islámské republiky. Chomejní byl hlavní postavou íránské revoluce v roce 1979, která svrhla šáha Muhammada Rezu Pahlavího. Co se v Íránu dělo v letech jeho vlády?
Duchovní vůdce vtažený do politiky – a počínající si v ní občas jako příslovečný slon v porcelánu. Takový nejspíš byl ajatolláh Rúholláh Chomejní – muž označený časopisem Time za osobnost roku 1979 a později za jednu z dvaceti nejvýznamnějších osobností dvacátého století.
Ve střetu se šáhem
Narodil se 24. září 1902 v Chomejnu, tři sta kilometrů jihozápadně od Teheránu, v rodině šíitského duchovního. Ten poměrně záhy umírá (podle legendy zavražděn důstojníky armády Rézy Chána) a tak byl malý Rúholláh vychováván matkou a tetou.
Čtěte také
Podle další legendy mu právě teta vštěpovala, že zásady islámu lze uskutečnit pouze bojem s nevěřícími, džihádem… V souladu s rodinnou tradicí studoval od roku 1921 v Komu teologii.
Velkým krokem v kariéře duchovního bylo roku 1950 jeho jmenování ajatolláhem, což je nejvyšší titul pro znalce a vykladače koránu. Při této příležitosti si změnil příjmení, místo Músáví bude nyní definitivně známý jako Chomejní.
Nadále se pak věnoval islámskému právu, filosofii, mystice a etice. Patřil mezi nejkonzervativnější náboženské teoretiky – a není proto divu, že od počátku 60. let se stále častěji dostával do střetu s režimem šáha Muhammada Rezy Pahlavího s jeho pokusy o modernizaci a sekularizaci země, známými jako Bílá revoluce.
Odchod do exilu
K velkému střetu došlo v roce 1963, kdy Chomejní v otevřeném listu tvrdě kritizoval šáhovy modernizační snahy a následně organizoval protivládní demonstraci. Proti reformám také kázal v náboženské škole v Komu. Reakce na sebe nedala dlouho čekat: šáh poslal na školu výsadkáře, při jejichž útoku byla řada studentů zabita a škola zdevastována.
Chomejní byl odsouzen k domácímu vězení v Teheránu, to ale vyvolalo masové demonstrace, při nichž údajně zemřely tisíce lidí. V dubnu 1964 byl Chomejní propuštěn a po půl roce (4. listopadu 1964) zatčen a vypovězen do Turecka. V roce 1965 proto odešel do iráckého Nadžafu, kde se opět naplno pustil do náboženské činnosti.
Přestože je Chomejní vnímán jako nepřítel jakékoli modernizace, dokázal technické novinky velmi dobře využívat – právě v Iráku se zrodila myšlenka nahrávání jeho kázání na magnetofonové kazety, které se pašovaly do Íránu a tam prodávaly na tržištích. Později se Chomejnímu podařilo živě telefonovat svá kázání přímo do mešit mezi shromážděné věřící.
Právě v době exilu zformoval Chomejní svoji koncepci velájat-e faqíh o vládě duchovních v budoucí islámské republice, poprvé publikovanou v roce 1970 (do té doby v Íránu převažovala představa, že šíitské duchovenstvo nemá zasahovat do politických záležitostí vlády).
Z Iráku do Paříže
Chomejního exilová činnost se postupem času znelíbila irácké vládě, a to zejména po nástupu Saddáma Husajna. Ten se obával přenesení myšlenek o islámské revoluci na irácké šíity. Irák proto vyhověl žádosti íránské vlády a Chomejního na přelomu září a října 1978 vyhostil do Francie.
V domku na okraji Paříže, ze kterého prý v podstatě nevycházel, žil Chomejní jako mediální celebrita, trvale obklopen novináři z celého světa. Dál pokračoval v nahrávání kazet s promluvami pro obyvatele Íránu, tou dobou už zmítaného občanskými nepokoji. Za všechno mohla zhoršující se hospodářská situace země a růst opozičních nálad obyvatelstva.
Opozice byla ale značně roztříštěná (politicky i nábožensky) a spojoval ji pouze odpor proti šáhovi, jeho nákladnému způsobu života a jeho tajné policii. Chomejní proti tomu z Francie nabízel Íráncům promyšlenou propagandou, kladoucí důraz na obnovení islámských hodnot. Dne 16. ledna 1979 nakonec šáh odlétá i s rodinou z Íránu, aby už se nikdy nevrátil.
Triumfální návrat
Chomejní se 1. února 1979 vrací z Paříže do Teheránu. Na letišti jej tehdy vítalo na pět milionů lidí. Za několik dní (11. února) padá vláda posledního šáhem jmenovaného premiéra Šápura Bachtijára a Chomejní se během několika měsíců stává (spolu s radou šíitského duchovenstva) de facto neomezeným vládcem země.
Čtěte také
Rozpustil parlament, eliminoval opozici z řad levice, koncem března 1979 prosadil referendum o proklamaci islámské republiky (pro bylo 98 procent voličů), v listopadu zastavil dodávky ropy do USA a v prosinci byla podle nové ústavy prohlášena Íránská islámská republika coby teokratický stát.
Měla znaky Chomejního diktatury, prosazované náboženskou kontrolou všech státních funkcí a podřízením politických stran dozoru náboženské rady. Nic ale není jednoduché, upevňování moci (včetně politických vražd, soudů se šáhovými generály, se židovskými obchodníky…) trvalo až do poloviny roku 1981.
„Velký Satan“
Chomejní se stal prototypem muže, vytrvale odmítajícího euroatlantickou kulturu a démonizujícího Spojené státy americké jako „Velkého Satana“ (ve skutečnosti nebyl autorem tohoto označení, pouze jeho častým uživatelem).
Čtěte také
Do této linie spadá i v únoru 1989 uvalení trestu smrti na britského spisovatele indického původu Salmana Rushdieho za jeho knihu Satanské verše, kterou Chomejní označil za rouhání vůči islámu.
Dodnes hledají odborníci i jiná vysvětlení, proč se Chomejní pro tak tvrdý postup rozhodl: mohlo prý jít o povzbuzení národa, který upadl v zoufalství po válce, podle jiné úvahy měl být vynesený rozsudek výstrahou umírněnému křídlu íránských politiků, ochotných k hospodářské spolupráci se Západem.
Víc už toho Chomejní nestihl. Zemřel 3. června 1989 v Teheránu po jedenáctidenní hospitalizaci na vnitřní krvácení v důsledku rakoviny. Na pohřeb mu přišlo podle některých odhadů až jedenáct milionů lidí.
Poslechněte si celé Návraty časem. Uslyšíte archivní pořady Portréty a Zaostřeno na moderní dějiny, které v letech 2014 a 2011 připravili David Hertl, Zuzana Kříhová, Petruška Šustrová a Josef Mlejnek.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor
Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.
