Opravdu to v 70. a 80. letech s „tou totalitou“ nebylo tak hrozné?

02897074.jpeg
02897074.jpeg

Období komunistického Československa trvalo více než čtyřicet let. Nebylo to období jednolité, které by bylo zcela stejné v 50. či v 80. letech. Možná právě proto se objevují názory, že poslední dvě desetiletí už klasickou totalitou nebyla. Otázkou ale zůstává, zda lze poměřovat míru totality pouze počtem poprav a množstvím fyzického teroru.

Václav Havel v textu Příběh a totalita, který byl uveřejněn v exilovém Svědectví v roce 1987, uvedl: „Základním pilířem soudobého totalitního systému je existence jediného, centrálního a monopolního subjektu veškeré pravdy i moci, který se stává zcela přirozeně i jediným subjektem všeho společenského dění. Toto dění přestává být prostorem konfrontace různých víceméně svéprávných subjektů a mění se v pouhé vyjevování a naplňování pravdy a vůle subjektu jediného.“

Šumava - železná opona

A také dodal, že „bezpráví si obléklo rukavičky a přestěhovalo se z pověstných mučíren do vypolstrovaných kanceláří anonymních byrokratů“.

Násilí zůstalo součástí režimu

Srovnávat jednotlivá desetiletí není jednoduché. K pohledu historiků se přidává pohled politologů a v leckterých ohledech také velmi nesmiřitelná názorová stanoviska. Je třeba ale uvést, slovy hosta pořadu historika Tomáš Vilímka, že „násilí i v 70. a 80. letech zůstalo integrální součástí daného systému. Bylo to období psychického teroru a příslušníci StB se vzdělávali v tom, jak postupovat. Dokonce se o tom psaly diplomové práce.“

Jak StB organizovala únosy lidí? Bohumila Laušmana omámili, poslankyni Tumlířovou zachránil drdol

Veřejná bezpečnost v akci-zadržení

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami.  Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist.

Zcela zvláštní kapitolou je neblaze proslulá akce Státní bezpečnosti Asanace, jejímž cílem bylo „vytěsnit“ z Československa ty, kteří měli jiný názor. Metody a způsoby byly kombinací nejrůznějších perzekucí, šikan a psychického nátlaku, který zahrnoval nejen dotyčné, ale i jejich rodiny a celé okolí. Zadání celé této akce stanovil na přelomu 70. a 80. let tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Někteří jsou za hranice vyháněni, jiní jsou zabíjeni na železné oponě. Poslední mrtvý byl z léta roku 1989

Po celá léta byli také zavíráni tzv. političtí vězni, byť snahou režimu bylo, aby se v soudních rozsudcích právě politický aspekt neobjevoval. „Komunistický režim kriminalizoval oponenty tím, že z nich dělal výtržníky, příživníky a byly to vykonstruované tzv. kriminální činy,“ vysvětluje historik Tomáš Vilímek.

Může za to Pithartova úvaha?

Kde a proč se tedy objevují názory, že to s „tou totalitou už tak hrozné nebylo“? Jistým vysvětlením může být úvaha Petra Pitharta z knihy Osmadevadesátý:

„Z totalitního režimu sedmdesátých a osmdesátých let (nikoli ovšem krutých let padesátých) se realisticky ubírá na téměř bezobsažný režim ‚minulý‘, anebo dokonce jen ‚předchozí‘. Časové určení „za totáče“ je pak střízlivým, shovívaným kompromisem mezi prvotním patosem a současnou vystřízlivělostí ze silných, siláckých slov. Tiše se tím připouští, že to s tou totalitou zejména v sedmdesátých a osmdesátých letech nebylo zas tak žhavé.“

Pořad připravila a moderuje Ivana chmel Denčevová, literárně spolupracoval Hynek Pekárek, režii měl Michal Bureš. Hostem pořadu je historik Tomáš Vilímek

Spustit audio

Související