Opravdu to v 70. a 80. letech s „tou totalitou“ nebylo tak hrozné?

Václav Havel v textu Příběh a totalita, který byl uveřejněn v exilovém Svědectví v roce 1987, uvedl: „Základním pilířem soudobého totalitního systému je existence jediného, centrálního a monopolního subjektu veškeré pravdy i moci, který se stává zcela přirozeně i jediným subjektem všeho společenského dění. Toto dění přestává být prostorem konfrontace různých víceméně svéprávných subjektů a mění se v pouhé vyjevování a naplňování pravdy a vůle subjektu jediného.“

A také dodal, že „bezpráví si obléklo rukavičky a přestěhovalo se z pověstných mučíren do vypolstrovaných kanceláří anonymních byrokratů“.

Násilí zůstalo součástí režimu

Srovnávat jednotlivá desetiletí není jednoduché. K pohledu historiků se přidává pohled politologů a v leckterých ohledech také velmi nesmiřitelná názorová stanoviska.

Je třeba ale uvést, slovy hosta pořadu historika Tomáš Vilímka, že „násilí i v 70. a 80. letech zůstalo integrální součástí daného systému. Bylo to období psychického teroru a příslušníci StB se vzdělávali v tom, jak postupovat. Dokonce se o tom psaly diplomové práce.“

Jak StB organizovala únosy lidí? Bohumila Laušmana omámili, poslankyni Tumlířovou zachránil drdol

• Upravit
• Smazat

Státní bezpečnost (StB) byla prodlouženou rukou vládnoucí komunistické strany. Všemocná, obávaná, s nevybíravými praktikami.  Nikdo si před estébáky nemohl být ničím jist.

Zcela zvláštní kapitolou je neblaze proslulá akce Státní bezpečnosti Asanace, jejímž cílem bylo „vytěsnit“ z Československa ty, kteří měli jiný názor. Metody a způsoby byly kombinací nejrůznějších perzekucí, šikan a psychického nátlaku, který zahrnoval nejen dotyčné, ale i jejich rodiny a celé okolí.

Zadání celé této akce stanovil na přelomu 70. a 80. let tehdejší ministr vnitra Jaromír Obzina. Někteří jsou za hranice vyháněni, jiní jsou zabíjeni na železné oponě. Poslední mrtvý byl z léta roku 1989

Po celá léta byli také zavíráni tzv. političtí vězni, byť snahou režimu bylo, aby se v soudních rozsudcích právě politický aspekt neobjevoval. „Komunistický režim kriminalizoval oponenty tím, že z nich dělal výtržníky, příživníky a byly to vykonstruované tzv. kriminální činy,“ vysvětluje historik Tomáš Vilímek.

Může za to Pithartova úvaha?

Kde a proč se tedy objevují názory, že to s „tou totalitou už tak hrozné nebylo“? Jistým vysvětlením může být úvaha Petra Pitharta z knihy Osmadevadesátý:

Šumava - železná opona|foto:Jan Rosenauer

„Z totalitního režimu 70. a 80. let, nikoli ovšem krutých let 50., se realisticky ubírá na téměř bezobsažný režim ‚minulý‘, anebo dokonce jen ‚předchozí‘. Časové určení „za totáče“ je pak střízlivým, shovívaným kompromisem mezi prvotním patosem a současnou vystřízlivělostí ze silných, siláckých slov. Tiše se tím připouští, že to s tou totalitou zejména v 70. a 80. letech nebylo zas tak žhavé.“