Když stoupal Gottwald s KSČ na vrchol moci. O přebírání státu po únoru 1948

V únoru 1948 Došlo k rekonstrukci vlády, ta byla prezidentem Edvardem Benešem odsouhlasena a předseda vlády Klement Gottwald měl volnou ruku k tomu, aby vládu doplnil sobě a KSČ poslušnými lidmi.

Čtěte také

Jak se KSČ učila odsuzovat, vylučovat a hledat vnitřní nepřátele. O dějinách komunistů ve 20. letech

I kdyby to udělal na základě volebních výsledků z roku 1946, nemělo by to pro demokracii větší význam: kolaborantů s komunisty se našlo už tehdy mezi jinými stranami poměrně dost. Jako příklad za všechny postačí sociální demokrat Zdeněk Fierlinger a lidovec Josef Plojhar. Potud ústavní stránka věci.  

Tou neústavní a převrat sugerující složkou byly „spontánní“ demonstrace, výměna oblastních policejních velitelů-nestraníků za členy KSČ těsně před únorem. Tento krok se také stal pro demokratické ministry poslední kapkou vedoucí k demisi.

Dále šlo o nezákonné obsazování centrál politických konkurentů Státní bezpečností, zmanipulovaný a propagandisticky mistrně zvládnutý sjezd odborů a nezákonné aktivity Akčních výborů Národní fronty, které se pustily do nekompromisních čistek ve všech oblastech veřejného života.

Existence takzvaných Lidových milicí čili jakési ilegální armády ve službách KSČ byla už jen výhrůžnou tečkou.

Parlament ve stavu ochromení

Z hlediska dnešních ústavních zvyklostí je neuvěřitelné, že parlament se po únorovém dramatu nepokusil nové Gottwaldově vládě vyslovit nedůvěru. Stále ještě bylo Československo parlamentní demokracií a v Ústavodárném Národním shromáždění neměli komunisté ani se sociální demokracií většinu.

Čtěte také

Dějiny KSČ aneb Jak nám v letech 1943–1948 vyvlastnili Československo

Záznam z první schůze poúnorové schůze parlamentu svědčí o naprostém morálním rozkladu zákonodárného sboru. Někteří poslanci, mezi nimi Milada Horáková, se vzdali poslaneckého mandátu. A parlament jako celek manifestačně podpořil Gottwaldovo vládní prohlášení.

„Nebyla to přitom řeč premiéra, který žádá o důvěru. Byl to nenávistný výlev, ve kterém Gottwald říkal naprosto stejným tónem a slovníkem vše, co bude hlásat až do března 1953, kdy se odebere za Stalinem,“ glosuje Jan Sedmidubský, který Téma Plus připravil, a dodává: „Tehdy byl Gottwald na začátku éry absolutní moci, nadával a vyhrožoval a nikdo nebyl schopen postavit se ani na slovní odpor.“

Zatímco na stole před vládním křeslem leží kytice na památku Jana Masaryka, předseda vlády vršil výpady na adresu meziválečného Československa, nenáviděné buržoazie a takzvané reakce, vzýval slovanskou orientaci republiky a oznamoval „očistu národního života“. Připouštěl sice, že přehmaty budou, ale že se budou řešit spravedlivě.

A parlament mlčel a posléze tleskal. „Pokud by poslanci proti čemukoli z vládního prohlášení vystoupili, byli by okamžitě zatčeni? Došli jsem tak daleko?“ ptá se v Tématu Plus Sedmidubský.

Státem posvěcená represe  

Čtěte také

Od podpory Beneše po kroucení krkem a zpět. Jak KSČ měnila ve 30. letech svůj postoj ke státu

V květnu 1948 se konaly volby s jednotnou kandidátkou, bez možnosti výběru mezi kandidáty. Jedinou alternativou bylo vhození bílých lístků, o kterých předseda vlády veřejně prohlašoval, že jejich volba je podporováním zrádné a s německými fašisty se paktující československé emigrace. Těsně před volbami přijal parlament novou Ústavu 9. května.

A na podzim následují dva klíčové zákony důležité jako právní podklad perzekuce. Byl to modifikovaný a drasticky upravený prvorepublikový zákon na ochranu teď už „lidově demokratické republiky“ č. 231/1948 a dále Zákon o táborech nucené práce č. 247/1948, kdy o zařazení do vznikajících komunistických trestných táborů rozhodovaly často jen národní výbory, tedy komunistická varianta místních samospráv.

K tomu se hned po únoru 1948 přidružila další vlna znárodňování, vzrůstající šikana živnostníků, rozjíždí se kolektivizace a likvidace soukromě hospodařících rolníků. Zvyšoval se nátlak na církev, konaly se první politické procesy vedoucí i k justičním vraždám. 

Za všechno zodpovědní

Politická formace, která od 20. let ušla cestu od tvrdě antisystémové parlamentní úderky vedené Moskvou až po uchopení absolutní moci ve stínu Sovětského svazu, se stala počínaje rokem 1948 za všechno dění ve státě odpovědnou.

Čtěte také

Neznámé projevy Klementa Gottwalda. Sliboval všechno všem, řečnil i opilý

„To mělo zákonitě svou drastickou i groteskní stránku,“ glosuje Sedmidubský a uvádí příklady:

Už v květnu 1949 je generální tajemník KSČ Rudolf Slánský nucen na sjezdu strany konstatovat takové nešvary, jako že znárodněný průmysl je schopen dodávat do obchodů třeba košile ušité ze dvou různých druhů látek nebo že mezi úderníky je proklatě málo členů komunistické strany.

„Blahobyt a prosperita se nedostavovaly, a to ani pro dělnickou třídu, pro kterou hlavně to strana údajně všechno dělala. Mimochodem, zoufalou hospodářskou situaci země vyřeší KSČ v roce 1953 státem organizovanou loupeží, kterou nazve peněžní reformou. Ale to už je další kapitola,“ uzavírá Sedmidubský.

Poslechněte si více v audiozáznamu. Šestou kapitolu z dějin KSČ připravil Jan Sedmidubský, všechny je najdete na stránkách Plusu.