Ivan Štern: Oslava druhého roku trvání republiky, 28. října 1920
Je tomu přesně 100 let, kdy jsme v sobotu 28. října slavili už dva roky existence československého státu. Na důstojný průběh oslav v místech, kde převažovali počtem Němci, dobrovolně dohlíželi naši legionáři.
Menšinoví Češi jimi doprovázeni se ten den sešli v Teplicích na Trhovém náměstí. Řečnilo se u podstavce sochy Josefa II. Sám císař ale vzápětí vyvolal nelibost přítomných, protože jej označili za němčitele. Teplickému starostovi Walterovi legionáři, kteří vtrhli na radnici, nařídili, aby do příští neděle sochu dal odstranit.
Čtěte také
V Liberci starostovi Beyerovi vyhrožovali zastřelením, když je nenechá řečnit z balkonu radnice.
Pomník císařův skáceli i v Chebu. Němci shromážděni ten den na radničním rynku v počtu několika set protestovali proti zoufalému nedostatku potravin. Pochod 33. pluku se zpěvem a hudbou skrze náměstí si vyložili jako provokaci. Volalo se „fuj!“, padlo pár plivanců, štulců a několik facek. Vojáci příkoří oplatili tím, že v noci uzavřeli náměstí a pomník Josefův strhli. Rozzuření Němci ještě tu noc v české škole vymlátili všechna okna, poničili pomůcky a pošlapali Masarykův obraz.
Zač je toho loket, předvedli čačtí Pražané. Pod svatým Václavem se nejprve řečnilo. Emanuel Hrubý, senátor za agrárníky, prohlásil, že dosti jsme trpěli, dál ale nehodláme. Němcům je to třeba vytmavit. Nebohé české děti z Chebu ochránit.
Poslední obětí bude republika
Jakmile se přítomní senátoři Hrubý a Sokol vyřečnili, pohnul se dav ke Stavovskému divadlu na Ovocném trhu. Veden hercem Rudolfem Deylem zabavil je ve prospěch českého národa. Prezident Masaryk sice českým hercům už předtím věnoval jeden milion, aby si v Praze postavili druhou scénu. Toho však nedbali. Získali divadlo za hubičku.
Čtěte také
Německý dům na Příkopech úpěl v základech, jak dav z něho vyhazoval vše, co připomínalo monarchii. Aby to nebylo židům, co táhnou s Němci, líto, vytloukl vinohradskou synagogu. V Panské ulici vyvrátil vrata redakce Prager Tagblattu.
Redakce Bohemie na Anenském náměstí dopadla stejně. V obou dav rozmetal sazbu připravovaného vydání a redaktory vyhnal na ulici. Oba listy po dva dny nevyšly. Jako třešničku na dortu zabral Nové německé divadlo, které nyní známe jako Státní operu. Vzal si je do zástavy, dokud chebští Němci nezasklí v české škole jimi vymlácená okna.
Radost z uštědřené lekce měly bezmála všechny české deníky. Kramářovými Národními listy počínaje a Švehlovým antisemitským Venkovem konče. Jásal básník a poslanec Viktor Dyk. Nadšeně mu přizvukoval pražský primátor Karel Baxa.
Hlas, co jediný zazněl na poušti, byl hlasem filozofa Emanuela Rádla. Do Času napsal, že marně hledal „v českých žurnálech … výkřik svědomí: Bože, co hrozného jsme to spáchali!“ Našel „jen zuřivé štváče“. Jako československý vlastenec se cítil „surově uražen a ponížen tou štvavou, nevzdělanou a nezodpovědnou cháskou žurnalistickou a politickou“. Z duše mu šel výrok poslance Bruna Kafky, vydavatele Bohemie, když v parlamentní rozpravě Čechům vzkázal, nevzpamatují-li se včas, poslední obětí bude sama republika.
Autor je publicista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
