Jídelníček dělníků za 1. světové války? Bez masa, brambor a mouky, popisuje historik

6. březen 2018
chudí - chudoba - nezaměstnanost - pracující - dělníci

Dělník je stroj, který musí dostávat vědecky přesně stanovené množství paliva. Takový pohled na člověka panoval na začátku minulého století, v dobách potravinové nouze. Nedostatek potravin nakonec vedl ke hladovým bouřím a zvýšil poptávku po spravedlivějším společenském zřízení. O tom, jak se válka a nedostatek odrazily v životě dělníků, hovořil v Magazínu Leonardo autor knihy Život na příděl Rudolf Kučera z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky.

„Šlo o velký a viditelný zlom pro celou společnost, nejen pro dělníky. Rakousko-uherský stát nebyl schopen zásobovat své obyvatelstvo potravinami poměrně brzy. Už od roku 1915 vidíme značný tlak státu na regulaci distribuce potravin, ale i jejich konzumaci,“ uvedl historik.

Jídelníčky se tak proměnily, primárně u těch, kteří pracovali za denní mzdu, která nebyla schopná držet krok s raketovou inflací a černým trhem.

„Především manuálně pracující byli proto odkázáni na přídělový systém, ze kterého postupně během války mizela jedna potravina za druhou. Zpočátku moučné výrobky, pečivo, alkoholické nápoje, později maso.“


„V roce 1917 si drtivá většina dělníků i úředníků mohla masné pokrmy dovolit jen velmi, velmi výjimečně. Navíc si toto maso neopatřili sami, ale bylo jim nabídnuto třeba ve veřejné vývařovně.“

Už před válkou vznikla nová vědecká disciplína dietologie. „Ta byla schopná poměrně exaktně měřit energetický výkon nejen při manuální práci, a s tím i energetický příjem.“

„Tehdejší metafora zněla, že jako je do motorů třeba lít palivo, tak je nutné sytit lidská těla, aby měla energii na vykonávání poměrně náročné industriální práce,“ popsal ducha doby expert.

Kromě stravování válka přinesla i změnu pracovního prostředí. „Zvláště vidíme proměnu vnitřních podnikových hierarchií. Zatímco před válkou manuálně pracující byli do jisté míry partnerem zaměstnavatele,... tak za války stát vysazuje režim standardního pracovního práva, a často platí vojenská správa, vojenský režim, vojenská justice.“

„Takže není možno se odborově organizovat a jakkoli vyjednávat o pracovních podmínkách. Dělníkům je direktivně nařizováno,... slovo dostávají tzv. experti na racionalizaci, kteří se snaží na základě vědeckých poznatků maximálně zefektivnit výrobu.“


„Tehdejší experti spočítali, kolik je potřeba kalorií pro kterou práci. Protože ale docházely zdroje kalorií, tak se vědecké recepty během 1. světové války soustředily na to, jak nahradit chybějící potraviny, a přitom neumenšit kalorický příjem, tedy jak mají kuchyně a hospodyňky vařit bez masa, bez brambor, bez mouky.“

A protože část dělníků odchází na frontu, na jejich místa přicházejí ženy. „Ženská zaměstnanost v manuální sféře není něco, co by přinesla až 1. světová válka. Přinesla ale vstup žen do těch skutečně těžkých, industriálních profesí. Víme, že tehdy ženy obsluhovaly těžké vrtačky v plzeňské Škodovce, ohromné jeřáby a podobně.“

Navzdory tristním podmínkám v prvních válečných letech k dělnickým bouřím téměř nedocházelo. „Skutečnou změnou je rok 1917, kdy se kultura nedostatku potravin mění ve skutečný místně omezený hladomor. Nebylo z potravin téměř nic, a to včetně luštěnin a naprosto základních věcí.“

„I dělnické prostředí tehdy vidí, že racionalizace a tlak na ni nevede ke zlepšení situace, ani ke zlepšení válečného pokroku. Tady skutečně vidíme první hnízda protestů, které gradují až do masivních hladových bouří a stávek na konci roku 1917, a pak až do konce války v roce 1918,“ shrnul Rudolf Kučera.

Spustit audio
  • Věda
  • dělníci
  • potraviny
  • 1. světová válka
  • hladovění