To patří ke kšeftu, říkal o svém uctívání Tomáš Garrigue Masaryk. Narodil se před 170 lety

18. březen 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Tomáš Garrigue Masaryk v Čelákovicích v roce 1924

7. březen byl mimořádně slavný den. Alespoň v letech první republiky. Oslavovaly se totiž narozeniny prezidenta Osvoboditele Tomáše Garrigua Masaryka. A právě 7. března 2020 uplynulo od jeho narození 170 let.

Z dnešního pohledu mělo jeho uctívání nepochybně podobu kultu osobnosti. Na stejného Masaryka se přitom Češi dříve dívali jako na největšího padoucha a zrádce národa. Jak nastal tento obrat? A je pro nás TGM idolem dodnes, po všech zvratech našich moderních dějin?

Čtěte také

„Jdi k čertu, ohavný zrádče, přimkni se se svou pochybnou duševní troškou a se svou mravní mizérií, ke komu chceš. Jen neopovažuj se už ani užívati našeho posvátného jazyka a pokáleti jej svým podlým duchem a otravným dechem. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu. Jdi, utec z této svaté země, než se pod tebou otevře, aby tě pohltila...“

To napsaly v roce 1886 na adresu TGM Grégrovy Národní listy. Univerzitní profesor Masaryk si totiž dovolil zpochybnit pravost nedotknutelné modly českých vlastenců, slavných Rukopisů královédvorského a zelenohorského. A česká společnost mu to nemohla odpustit. Stejně jako jeho obranu Žida Leopolda Hilsnera, obviněného v roce 1899 z rituální vraždy Anežky Hrůzové v Polné. Tady nezůstalo jen u nenávistných článků, Masaryka dokonce napadli jeho vlastní studenti!

Tatíčku starý náš

Pak ale neuběhne ani dvacet let, a titíž studenti budou v prosinci roku 1918 Masaryka vítat při jeho návratu z exilu jako největšího národního hrdinu. A už brzy se ve veřejném mínění ustálí obraz Masaryka jako ušlechtilého, moudrého, asketického starce, morální autority, která bdí nad osudem národa. Jak se mohl pohled na Masaryka změnit o sto osmdesát stupňů, od zatracování k oslavování jeho kultu?

Čtěte také

Podle historika Michala Stehlíka z Národního muzea v Praze si česká společnost po první světové válce Masaryka plně ztotožnila se vznikem Československa. Jako by to byl právě on, kdo po staletích habsburské nadvlády Čechům přinesl samostatnost. Bez ohledu na to, že tu byla celá řada dalších domácích i exilových politiků, kteří na tom měli svou zásluhu.

Historička Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a Archivu AV ČR však upozorňuje na to, že postoj české veřejnosti k T. G. Masarykovi se měnil už před první světovou válkou. V roce 1910 proběhly na pražském Žofíně velké oslavy Masarykových šedesátin, na které se sjeli jeho obdivovatelé z celých Čech a Moravy. Moravští studenti mu tu zazpívali lidovou píseň Tatíčku starý náš… A tatíčkem se pak TGM stal i pro legionáře v Rusku.

Dcera Alice

Prvorepublikové uctívání TGM mělo podle dnešních historiků nepochybně všechny rysy kultu osobnosti. Co ovšem takový kult znamená? Odhlédněme od tak zavrženíhodných kultů ve 20. století, jako byl Josif V. Stalin nebo v našich podmínkách Klement Gottwald. I TGM se však za jeho života stavěly sochy, odhalovaly busty a pamětní desky, psaly se o něm oslavné básně či výchovné brožury pro mládež. Ve školních kronikách se přitom uvádělo, že „dříve jsme císaře slavili neradi, kdežto prezidenta Masaryka oslavujeme dobrovolně a s nadšením“.

Čtěte také

Mladá Republika československá se sice řídila heslem odrakoušťování, možná bezděky však od starého mocnářství převzala i způsob uctívání hlavy státu. Podle Michala Stehlíka je to ale celkem pochopitelné. Ve společnosti dlouho přežívají určité stereotypy, tradice a rituály, jak se chová v určitých situacích. Z tohoto úhlu pohledu se zdá, jako by sám Masaryk byl proti vzniku svého kultu téměř bezmocný. Prostě přijal to, co si společnost žádala. Podle historika a redaktora Petra Zídka z Lidových novin se však TGM na vytváření svého kultu aktivně podílel. TGM sám s nadsázkou říkal, že „to patří ke kšeftu“.

Nejsilnější tlak na vznik masarykovského kultu však přicházel z jeho bezprostředního okolí. Rozhodující roli v tom hrála jeho dcera Alice, která se ujala role první dámy a velmi dbala o to, jaký bude obraz jejího otce na veřejnosti. Projevilo se to například v tom, jak byl „cenzurován“ jeho osobní a intimní život. Zde stojí za to podívat se, kam až tato manipulace s obrazem TGM ze strany jeho rodiny mohla zajít.

Vysoký, ušlechtilý a asketický stařec z Lán

Historik a redaktor Lidových novin Petr Zídek v roce 2017 publikoval monografii nazvanou Utajená láska prezidenta Masaryka Oldra Sedlmayerová. Na základě archivních materiálů, korespondence a vzpomínek zrekonstruoval vztah TGM k jedné z jeho dlouholetých obdivovatelek Oldře Sedlmayerové, se kterou kolem své osmdesátky udržoval intimní poměr. To se ovšem nesmělo dostat na veřejnost, protože Oldra byla vdaná paní a cizoložství v letech první republiky bylo trestné. To, že proráží určitá tabu kolem osoby T. G. Masaryka, si Zídek uvědomil i během 90. let, kdy pro svou knihu získával archivní materiál. Instituce, které měly příslušné dokumenty a intimní korespondenci ve svých archivech, se bránily ji badateli zpřístupnit.

Čtěte také

K těm, kdo se z dnešního hlediska nejvíc podíleli na vzniku Masarykova kultu, byl nepochybně Karel Čapek a jeho Hovory s TGM. Právě jeho podoba prezidenta Masaryka se na další desítky let ustálila ve veřejném mínění. Kult TGM měl však i v letech první republiky své odpůrce. A patřili k nim i Masarykovi bývalí přátelé a blízcí spolupracovníci, například básníci J. S. Machar nebo Viktor Dyk. Vadila jim právě podoba  mezi dřívějším oslavováním císaře a uctíváním Masaryka. Václav Černý k tomu uvedl, že Masaryk sám desítky let bojoval proti modlám, až se sám takovou modlou stal.

Od úmrtí TGM letos uplyne 83 let. Kult TGM v moderních českých dějinách však přetrvává dál. Přežil všechny historické zvraty i dvě totality, které se snažily vzpomínku na TGM vyzmizíkovat. Dnešní svět je zcela jiný než ten, ve kterém žil vysoký, ušlechtilý a asketický stařec z Lán. Co nám tedy jeho památka říká dnes?

Masarykův kult

Podle Michala Stehlíka se s obrazem TGM stále identifikujeme, protože nemáme mnoho jiných pojítek. Paradoxní je, že jsme si svou státnost spojili s Masarykem a Československou republikou, státem, který už čtvrt století neexistuje. Přesto v roce 2018 proběhly pompézní oslavy jeho vzniku. Naše historická paměť je totiž spojena právě s první republikou, a tím i s osobností Tomáše G. Masaryka. Jde přitom o naprosto výjimečnou osobnost, která uspěla přesto, že šla velkou část života „proti všem“.

Čtěte také

Dagmar Hájková z Masarykova ústavu a archivu AV ČR vnímá určitý trend k „odtatíčkování“ TGM, k tomu, abychom mu vrátili podobu člověka z masa a kostí. Ve skutečnosti však už nikdo z Masaryka modlu nedělá. Je nesporně uznávám jako jedna z nejdůležitějších osobností moderních českých dějin, která za sebou zanechala velmi pozoruhodné dílo. „My ho chceme sundat z piedestalu, zároveň si ho tam ale rádi udržujeme, protože je pro nás pořád morálním vzorem, který přesahuje úzký rámek české společnosti,“ říká Dagmar Hájková.

A Petr Zídek se rovnou ptá: „Je to tak špatné, že jsme z něj udělali tatíčka? Masarykův kult byl na rozdíl třeba od toho Gottwaldova národem spontánně přijímán. Nejde o produkt propagandy. V dnešní době máme k politikům jenom negativní vztah. A máme k tomu dobré důvody. Ve veřejném prostoru nám chybí přirozené autority. A tomuto pohledu na politiku se první republika až na výjimky ubránila. Lidé se se svými politiky uměli identifikovat. To je úplně jiný esprit, než který vládne dnes. Kdyby první republika přistupovala ke svým politikům tak, jak k nim přistupujeme my dnes, tak by se nemohla udržet ani dvacet let.“ 

autor: Milena Štráfeldová
Spustit audio